Přírodní rezervace o rozloze 265 km2. Jádrem chráněného území jsou Polomené hory s významnými geomorfologickými fenomény, které nejlépe v Evropě dokládají počáteční stadia rozpadu kvádrových pískovců. Oblast je protkána spoustou hlubokých údolí, které jsou olemovány pískovcovými skalami. V oblasti se nacházejí velmi známé skalní formace jako Pokličky, Zkamenělý zámek a spousta dalších útvarů jako jsou skalní okna a brány. Na Kokořínsku se nachází i rozmanitá fauna a flóra. žije zde hlavně vysoká a na odlehlých místech ptactvo. Pozoruhodná je i architektura snoubící se s přírodou. Zajímavé jsou řadové i okrouhlicové typy vesnických sídel s roubenými, hrázděnými i kombinovanými lidovými stavbami. Na mnohých místech můžeme najít sklepení, ale i celé místnosti, které byly vytesány do skalních masívů. Jsou to i zbytky slují, kde žili za dávných časů loupeživí rytíři. Krajina je dosud velmi málo narušena lidskou činností. Oblast je stále více využívána rekreačně, je však dbáno, aby činnost člověka co nejméně rušivě zasahovala do přírody.

KOKOŘÍN

Turisticky velice atraktivní hrad ležící na pískovcové skále nad Kokořínským dolem, nedaleko stejnojmenné obce. Hrad byl založen na místě starší tvrze v první polovině 14. století Hynkem Berkou z Dubé. V průběhu následujících století měnil často majitele. V 15. století zde například působil známý válečník Jan Řitka z Bezdědic. V průběhu husitských válek patřil Kokořín Alešovi Škopkovi z Dubé, který hájil zájmy katolíků. V následujícím století to byli Klinštejnové, Beřkovští ze Šebířova, Kaplířové a Hrzánové z Harasova. Nakonec se dostal zpět k rukám Berků z Dubé. Po Bílé hoře byl však Berkům majetek zkonfiskován a prodán Valdštejnům. Po smrti Albrechta z Valdštejna přešel Kokořín do královského držení. Hrad byl tehdy ve velmi špatném stavu, a proto jej císař Leopold I. doporučil neobnovovat. Po vystřídání několika významných rodů se zde usídlila tlupa loupeživých rytířů, které vedl pověstmi ověnčený Petrovský. V průběhu 17. století hrad zpustl a značně chátral. K hradu se vztahuje mnoho legend o lupičích a potulných rytířích. V 19. století byl hrad popisován jako romantická zřícenina. V letech 1911-1918 byl hrad částečně zrekonstruován (novogotická přestavba) panem Janem Špačkem ze Starburgu, který byl posledním právoplatným soukromým majitelem hradu, a v této podobě ho můžeme zhlédnout dodnes. V roce 1992 byl Špačkům Kokořín v rámci restitucí navrácen. Na hradním nádvoří je možno spatřit sochu ženy J. Špačka, posledního majitele hradu.

Snadný přístup po červeně značené cestě vedoucí celým údolím. K hradu se dostanete po modré značce, která vede z Kokořínského dolu - v sezóně pozor na omezené možnosti parkování. Hrad je přístupný pouze sezónně. Otevřeno od dubna do října denně mimo pondělky od 9.00 do 16.00. Možný výhled z 38m vysoké věže. Podél schodiště do věže najdeme na stěnách kresby erbů šlechtických rodů. Dále můžete shlédnout ukázky dobových zbraní, nábytku a porcelánu. Z hradeb je krásný výhled do kraje. Okolí je velmi vhodné pro turistiku - Kokořínský důl, Pokličky okolí Mšena atd..Hrad navštívil při svých toulkách i Karel Hynek Mácha. Tehdy se však hrad zmítal v troskách a bouřlivý básník využil tajemného sklepení pro svůj nocleh. Také si hrad načrtl do svého zápisníku. Děj jeho románu Cikáni se odehrává v prostředí Kokořínského dolu.

KOKOŘÍNSKÝ DŮL

Je hlavním údolím Kokořínska. Prochází celou oblastí od Lhotky u Mělníka na křižovatku u vesnice Ráj. Údolí je 14 km dlouhé. Je to přírodní rezervace se spoustou přírodních zajímavostí.

POKLIČKY

Nejznámější útvary v celé oblasti vzniklý přírodním zvětráváním pískovce. Jejich vznik je dán výskytem železitých příměsí, které dodávají svrchní vrstvě pískovce, jejíž mocnost je asi 1 metr, větší odolnost proti vnějším vlivům. Proto tato vrstva zvětrává pomaleji než vrstva spodní a tvoří jakousi pokličku. V okolí můžete najít spoustu dalších podobných tvarů. Nejznámější pokličky najdete v oblasti Kokořínského dolu, kde začíná rokle jménem Močidla. Lezení těchto útvarů je striktně zakázáno!

MOČIDLA A BOUDECKÁ ROKLE

Dvě paralelní údolí vedoucí od Mšena a okolních vesnic Sedlec a Romanov do Kokořínského údolí. Na hřbetu mezi údolími se nacházejí známé skalní útvary (Obří hlava, žába, Tutanchamon, Slon,...).

HOUSKA

Dnešní zámek Houska byl původně hradem. Dal jej postavit mezi l. 1280-1290 Hynek Berka z Dubé. Území kolem Housky sousedilo s Hynkovým rodovým panstvím Dubou a mělo proto pro něj velký význam. Hynek byl odpůrcem Oty Braniborského, bojoval proti jeho loupeživým rotám a později podporoval Václavovu velmocenskou zahraniční politiku. Proto mu král udělil hodnost pražského purkrabího a po r. 1300 mu dal v zástavu i královský hrad Bezděz. Bezpečnost hradu zajišťovala především jeho poloha. Téměř kolmé stěny skály, na které byl postaven, chránili hrad ze tří stran, pouze jižní stranu, z které byl přístup do hradu, bylo nutno opevnit. Průjezdem za branou se vstupovalo na vnitřní nádvoří obklopené ze všech stran hradními budovami. Nejpoužívanějším prostorem hradu byla vysoká jednolodní kaple uzavřená na východě pěti stranami osmiúhelníku. Výzdobu kaple doplňovaly fresky asi z 30. let 14. století, jejich zbytky byly objeveny r. 1929. Housecké fresky jsou nejen ojedinělým svědectvím, jak vypadala v naších zemích výzdoba kaplí, ale jejich cenu je nutno hledat i v neobyčejně vysoké umělecké kvalitě, která se řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy. V r. 1432 prodal Jindřich Berka panství Janovi ze Smiřic. Jan Smiřický byl obviněn ze zrady, odsouzen k smrti a 7. září popraven. Houska však již zůstala v rukou jeho potomků, z nichž Jindřich byl r. 1477 přijat do panského stavu v Čechách. Jeho syn Jan byl posledním majitelem z rodu Smiřických, protože Housku prodal r. 1502 zbohatlému příslušníku nižší šlechty, Václavu Hrzánovi z Harasova. Po jeho smrti (1520) zdědil Housku jeho mladší syn Tobiáš Hrzán z Harasova. Hrzánové byly častými hosty zemského soudu pro stálé spory se svými sousedy. Po Tobiášově smrti r. 1570 zdědil Housku jeho syn Václav Hrzán, který byl příznivcem jednoty bratrské. Většinou sídlil na Vrutici, kterou držel ještě za otcova života. Zemřel r. 1584 a na Housce se stal pánem jeho syn Tobiáš Hrzán z Harasova. Za Hrzánů došlo k renesanční přestavbě hradu Housky, která podstatně změnila jeho vzhled i vnitřní rozdělení prostor. Po levé straně vchodu do hradu bylo postaveno schodiště, ploché stropy přízemních komor byly nahrazeny válenými a křížovými renesančními klenbami, první patro bylo po celém obvodu rozděleno na dvě podlaží vložením nové klenby, původní okna byla zazděna a prolomená nová, byla přestavěna komora vedle kaple a upraveno šnekové schodiště mezi kaplí a východním křídlem.Přestavba se nevyhnula ani kapli a její výzdobě. Gotická klenba byla nahrazena renesanční a kaple byla ještě předělena plochým stropem na dvě patra. Proměnu hradu na renesanční zámek dokončily štíty budov a rustiková a sgrafitová výzdoba stěn. Tobiášovi se na Housce nehospodařilo dobře a rozhodl se Housku prodat. Jako kupec se r. 1594 nabídl vartemberský úředník z Doks Damián z Pejcldorfu, který však brzy zemřel. Vdova Bohunka dlouho zápasila o udržení panství, ale nakonec prodala panství r. 1616 Václavovi staršímu Berkovi z Dubé. Tak se stal majitelem houseckého panství opět příslušník rodu, který hrad založil. Za českého stavovského povstání v l. 1618 – 1620 stál na protihabsburské straně. Po bělohorské katastrofě nečekal na milost vítěze a opustil zemi. Jeho zkonfiskované statky i panství a hrad Housku, koupil r. 1622 Adam mladší z Valdštejna, který je ještě téhož roku vyměnil s Albrechtem z Valdštejna. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna (1634) připadli r.1635 statky Vidim a Houska do společného vlastnictví generálnímu strážmistru Janovi Böckovi, Veronice ze Sulzu a Hypolitě z Hofkirchenu na úhradu jejich pohledávek u císařské pokladny. Společné držení majetku zúčastněným nevyhovovalo a tak r. 1636 dosáhl Böck toho, že mu připadla Vidim a Houska zůstala ve společném vlastnictví spolumajitelek. Krátce po skončení třicetileté války hrozilo Housce nové nebezpečí Podle dobrozdání generálního strážmistra Jana von Cron měly být zničeny některé hrady a zámky, aby se při možném konfliktu nemohly stát opěrným bodem nepřítele v zemi, a Houska byla mezi nimi. Krajští hejtmani s demolicí Housky souhlasili, zdálo se, že osud Housky je zpečetěn. Proti tomu se postavili zplnomocněnci dědiců panství Hofkirchů a dosáhli toho, že r. 1658 nebyly na základě dobrozdání inženýra Pieroniho zbořeny hlavní budovy zámku, ale jen poplužní dvůr před zámkem. R. 1700 byla Houska prodána majiteli sousedního Nového Zámku Janu Vilému Kounicovi. Za Kouniců přestala Houska sloužit jako panské sídlo a byla jen minimálně udržovaná. Teprve r. 1823 dal Vincenc Karel Kounic Housku opravit a upravit k obývání. Rodu Kouniců zůstala Houska do r. 1897, kdy jí získala princezna Hohenlohová. Po její smrti r. 1918 zdědila panství hraběnka Eleonora Andrássyová a od ní koupil Housku r.1924 prezident Škodových závodů Josef Šimonek. V l. 1929 až 1930 byla Houska rekonstruována. V r. 1934 přechází na jeho syna Františka. Po odstoupení pohraničí v r. 1938 zůstala Houska na území tzv. Sudet a v r. 1945 se vrací do vlastnictví Šimonků. V r. 1948 je zámek zestátněn a dán k dispozici Universitní knihovně a na začátku 80. let jej dostává Spolana Neratovice, která ho začala přestavovat na jakési noční sanatorium. Dalším vlastníkem byl n.p. Instav a v r. 1990 byl zámek Houska navrácen v restituci opět rodině Šimonků. Od léta roku 1998 je Houska přístupná veřejnosti.

NOVÝ BERŠTEJN

Zámek Nový Berštejn stojí severně od Dubé ve východní časti zámeckého parku. Postavil jej na počátku druhé poloviny 16. století Adam Berka z Dubé, jenž v r. 1547 při dělení dědictví po otci Alešovi získal jen pustnoucí hrad Berštejn a byl tedy nucen vybudovat si nové sídlo. Nový Berštejn, postavený v sousedství poddanského městečka Dubé. Zámek dědí jeho syn Jiří, který jej v r. 1618 prodává svému bratru Václavovi. Ten se za českého stavovského povstání v l. 1618 – 1620 stal jednou z předních osobností protihabsburského povstání. Po bitvě na Bílé hoře uprchl ze země a jeho zkonfiskovaná panství koupil Adam z Valdštejna a vzápětí je postoupil Albrechtovi z Valdštejna. Po jeho smrti je získává jeden z jeho vrahů, Richard Walter Buttler. Na sklonku buttlerské vlády na Novém Berštejně r. 1720 - byl renesanční zámek zbarokizován. Roku 1723 získal novoberštejnské panství od posledního Buttlera, Karel Rudolf Sweerts-Špork. Stavební úpravy v 18. století doplnily zámek o zděné patro a dvě postraní křídla. Dědička Sweerts-Šporků Barbora, prodala panství r. 1810 Arnoštovi z Valdštejna. Valdštejnové jímž Nový Berštejn patřil až do r. 1918, provedli na vnějších fasádách a interiérech pseudobarokní změny, jimiž dostal zámek dnešní vzhled. Později zámek sloužil jako internátní škola a hospodářské budovy spravoval státní statek. V současnosti je zámek opět v soukromých rukách.

STARÝ BERŠTEJN

V oblasti mezi Doksy a Dubou tvoří bezesporu nejtypičtější dominantu kuželovitá čedičová hora nad vsí Vrchovanami, korunovaná hranolem zdiva Starého Berštejna. Starý Berštejn patří mezi mladé hrady. V r. 1402, když se četní synové Jindřicha Berky z Dubé, zvaného Jednooký, dělili o rozsáhlé dědictví, připadl na Jindřicha Hlaváče díl, v němž dosud hrad postaven nebyl. Hrad Berštejn vznikl s největší pravděpodobnosti v prvém desetiletí 15. století. Podobně jako nemáme přesné zprávy o vzniku hradu, neznáme bezpečně ani jeho další historii. Jindřich Hlaváč - stavebník a první držitel Berštejna se přidal jako jediný z Berků na stranu husitů a v r. 1426 po dobytí České Lípy tamním husitským hejtmanem. Kolem poloviny 15. století náležel Berštejn Vartemberkům, koncem 15 století rytířům z Šebířova, někdy na přelomu století jej však opět získala rodina původních majitelů, a to vnuk zakladatelova bratra Václava – Jiří Berka z Dubé r. 1512. V té době však přestal Berštejn vyhovovat zvýšeným požadavkům panstva, proto Jiří Berka a jeho syn Aleš raději pobývali na zámku v Kuřích Vodách. Když v r. 1547 došlo k rozdělení mezi Alešovi syny, získal Adam pouze Berštejn a rozhodl se postavit poblíž Dubé nové sídlo, které nazval Nový Berštejn. Starý Berštejn nechal zpustnout. Hrad je již od r. 1972 v soukromých rukách. Jeho majitel, vrchovanský občan pan M. Novák, konzervoval zdivo a doplnil stavbu dřevěnými doplňky. Z vrcholku věže pěkný kruhový rozhled. Prohlídka hradu je možná pouze po předchozí písemné dohodě na adrese: M. Novák, Starý Berštejn, Vrchovany u Dubé 55.

JESTŘEBÍ

V širokém údolí táhnoucím se od Starých Splavů k Zahrádkám, v němž se kdysi vody odváděné regulovaným Starosplavským potokem volně rozlévaly v bezbřehých močálech, vystupuje ze středu roviny do monumentální výše jeden ze severočeských skalních hradů - Jestřebí. Jestřebí patří mezi nejstarší hrady na Českolipsku, vybudované prvními generacemi Ronovců. Jeho zakladatelem byl ve vší pravděpodobnosti Jindřich ze žitavy, bratr Chvala z Lipé, nebo jeho syn Jindřich z Dubé, jenž se poprvé nazýval po Jestřebí r. 1295. Z řady pánů zDubé jmenujme pražského purkrabího Hynka Berku z Dubé, jeho syna Jindřicha, zvaného jednooký a jeho syna Jindřicha Hlaváče, který se jako první z Berků z Dubé a z Lipé ve 20. letech 15. století přiklonil na stranu husitů, i když většina jeho příbuzných a sousedů patřila mezi oddané stoupence Zikmundovy. Po dobytí Lipé Janem Roháčem z Dubé stal se právě Jindřich Hlaváč z Jestřebí husitským hejtmanem v tomto významném městě. Jeho syn Čeněk prodává hrad Janu Smiřickému. Kolem r. 1480 koupil Jestřebí Kryštof z Vartemberka. V té době byl hrad ještě obývání. Když Václav z Vartemberka připojil Jestřebí v první polovině 16. století postupně k rybnovskému a pak novozámeckému panství, přestal být hrad udržován a rychle pustl. Pozůstatků z hradu se zachovalo málo. O jejich existenci svědčí jen části obytných budov na předním i zadním, o 11 m vyšším hradu, vyhloubené do pískovcové skály. Nepříliš pevná skála podlehla během staletí povětrnostním vlivům a rozpadla se. Již v 18. století využívaly obyvatelé městečka Jestřebí skálu opuštěného hradu k lámání pískovce jako stavebního materiálu. Pata skály se tak zužovala a v letech 1813 až 1936 došlo několikrát k utržení převisů narušených již přirozenou erozí. Přestože lidskou rukou vybudované části hradu postupně zanikaly a přírodou vytvořený pozoruhodný skalní útvar ztrácel na své hmotě a měnil vzhled, neztratil dosud jestřebský skalní hrad svou oblibu mezi milovníky přírodních krás a historických památek. Mezi četnými návštěvníky, byli i Karel Hynek Mácha, hudební skladatel Václav Jan Tomášek, řada malířů a za napoleonských válek i ruský generál hrabě Michail Semjonovič Voroncov, jehož jméno je vyryto do skály poblíž vchodu do hradu.

DOKSY

Město je známé jako rekreační středisko. Osudy města Doks jsou spojeny s osudy hradu Bezdězu. Když Přemysl Otakar II. založil v centru dosud málo využitého královského majetku k posílení své moci tento pevný hrad, založil také r. 1264 město při potoce Doksí, kterému podle tehdejší módy bylo dáno jméno Hirschberg. Město se zřejmě mělo stát královským městem. V nastalých zmatcích po zakladatelově smrti (1278) nebylo možno pokračovat v plánovaném díle, a když dospěl jeho syn Václav II., začal měnit plány a hlavním střediskem se mělo stát město Bezděz. O něco později byl Bezděz zastaven Hynkovi z Dubé za pomoc, kterou poskytl Václavovi II. (1278 – 1305) v boji o polskou korunu s Vladislavem Lokýtkem (1306 – 1333). Hynek z Dubé postřehl nevýhodnost objektu, získal od krále povolení a přenesl město jihozápadně mezi dvě hluboká údolí nad potok Bělou, po kterém dostalo město jméno (Bělá pod Bezdězem) a stalo se střediskem panství. Doksy zůstaly malým poddanským městečkem. V r. 1367 byl v jeho sousedství zřízen velký rybník, nynější Machovo jezero. Doksy byly spravovány společně s Bělou až do r. 1553, kdy po smrti Jana mladšího Špetle z Janovic bylo bezdězské panství rozděleno mezi jeho sestru Annu a dceru Salomenu. Salomena dostala část s Bezdězem a Doksy. Hrad Bezděz byl však již sešlý a nevyhovoval zvyšujícím se nárokům na bydlení, a pravděpodobně v této době byl proto v Doksech postaven renesanční zámek. To již byla Salomena provdaná za Mikuláše Zajíce z Házmburku, kterému svůj majetek předala. Mikuláš prodal panství v r. 1558 Adamovi Berkovi z Dubé a na Berštejně. Po Bíle hoře se panství zmocnil Albrecht z Valdštejna a po jeho smrti (1634) dostal dokské panství jako odměnu jeden z jeho vrahů, plukovník Walter Buttler. Po jeho smrti koupil Doksy v r. 1680 od Buttlerovy vdovy Arnošt Josef z Valdštejna a v majetku tohoto rodu bylo dokské panství až do r. 1945. Valdštejnové si později vybrali zámek za své sídlo, a proto byl několikrát přestavován a moderně zařizován (v 17. století přestavěn do barokního slohu a značně rozšířen). K posledním radikálním úpravám došlo ve 20. století, kdy byl vnitřek zámku přestavěn. Po r. 1945 se stal zámek v Doksech majetkem státu. Další významnou památkou je barokní kostel Sv. Bartoloměje. Historické centrum města je dobře zachovalé a tak dnes máme možnost zhlédnout zbytky starého dřevěného města. V Doksech se také nachází pomník velkého českého romantika Karla Hynka Máchy.

MÁCHOVO JEZERO

Velmi oblíbené místo pro rekreaci. Rozloha jezera je 278 ha. Jezero bylo založeno na popud Karla IV. K.H.Mácha, velký český básník, často psal o tomto jezeře ve svých básních. Na Myším ostrově se nacházejí zbytky ruin ze 14. století. Myší a Kachní ostrov jsou historické památky a vstup na ně je zakázán. Kolem jezera je spousta krásných pláží s veškerým vybavením.

BEZDĚZ

Jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších raně gotických hradů v České Republice byl postaven na vrcholu 604 metrů vysoké zvoncovité čedičové homole mezi lety 1264-78. Hrad byl založen Přemyslem Otakarem II.. Stavba hradu byla součástí plánu panovníka na vytvoření nové sítě pevnosti v zemi, center větších správních obvodů a opěrných bodů v pomezní části Čech. Bezdězu byla také určena funkce obytná (sídlo královského purkrabí) a vojenská (sídlo vojenské posádky), Proto v jeho vybavení chybí hospodářské budovy. Po smrti Přemysla Otakara II. se stal hrad od r. 1279 načas vězením královny Kunhuty a jejího syna kralevice Václava II, kteří zde byly vězněni Otou Braniborským. Roku 1300 Václav II. zastavil bezdězský velkostatek i s hradem Hynkovi z Dubé a hrad se stal běžným sídlem feudálního velmože. R. 1419, kdy Zikmund hrad zastavil Janu staršímu z Michalovic, dostal se bezdězský statek definitivně z bezprostředního vlastnictví královské komory. Po Bílé hoře se Bezděz ocitl v rukou Albrechta z Valdštejna, který chtěl nejprve hrad přebudovat v moderní pevnost na ochranu svého frýdlantského knížectví (nové bašty) a pak sem přenést augistiniánský klášter z Bělé. Oba plány překazila Valdštejnova smrt. Roku 1636 Bezděz převzal do vlastnictví benediktínský klášter v Emauzích. Do hradní kaple byla umístěna „dotýkavá „ kopie montserratské Madony a poutě k zázračné sošce vynášely mnichům velké zisky. Odtud pak pramení pověsti o bezdězském pokladu, který přilákal i pruské vojsko v r. 1778. Hrad vydrancovali a opravdu si odvezli bohatou kořist . R. 1785 byl klášter na Bezdězu zrušen. Opuštěný hrad vzbudil v 19 století nový zájem jako romantická zřícenina. (V letech 1832 a 1833 navštívil hrad K. H. Mácha). R. 1868 byla obnovena tradice bezdězských poutí, avšak se zcela jiným cílem, boj za česko – rakouské vyrovnání. Bezdězská hradní architektura byla postavena jedinou stavební hutí – cisterciáckou v letech 1264 – 1278. Je dílem slohově jednolitých s výraznými charakteristickými znaky poklasické gotiky (pevný vnitřní řád, ale zdůrazněné výškové a délkové rozměry). V souhlase s historickým a kulturním významem památky je věnována péče jejímu zachování. V současné době probíhají rozsáhle opravy a rekonstrukce rozvržené na dobu10 až 15 let.

Nejhodnotnější částí hradu je ranně gotická hradní kaple. Hrad má dvě výrazné věže. Velká věž, typická stavba z konce 13. století., kruhová o průměru 9 m je vysoká přes 30 metrů a Ďáblova přes 20 metrů a tloušťka zdí je 3-5 metrů. Cisterna byla mezi královským palácem a purkrabstvím v nádvoří (obsahovala dešťovou vodu).

MLADÁ BOLESLAV

Zachovalý gotický hrad, upravený pozdějšími přestavbami, ležící na skále na řekou Jizerou ve stejnojmenném městě. Původní hrad byl vystavěn na místě starého přemyslovského hradiště, které bylo založeno pravděpodobně na konci 10. století Boleslavem I..V průběhu 12. a 13. století patřil hrad Markvarticům, z nichž jako poslední je zde k roku 1262 zmiňován Jaroslav. V následujícím století se dostal pod správu pánů z nedalekých Michalovic, které v se této době staly správním střediskem panství. Kamenný hrad, jež se stal základem dnešní stavby, byl vystavěn pravděpodobně v čase poloviny 13. století z iniciativy samotného panovníka. Poté byl několikráte přestavován - po roce 1350 či později počátkem 16. století. Okolo poloviny 16. století byl upraven v renesančním stylu, ale poté co jej roku 1555 stihl oheň, musel být opět přestavován. Tentokráte za Krajířů z Krajku, kteří jej získali dědictvím. Proměnu na renesanční zámek vedl s největší pravděpodobností slavný stavitel M. Borgorelli. V průběhu třicetileté války byl přestavěný hrad obsazen švédskou posádkou a roku 1648 byl dokonce pobořen. Od 18. století sloužil jako kasárna. Pro tyto účely byl také upraven (přestavba z let 1752 až 1783 provedená Ignácem Palliardim). Další úpravy jej čekaly v 19. a 20. století. Jako kasárna sloužil až do poloviny 20.století, kdy byl proměněn v okresní muzeum. Hrad není volně přístupný. Dnes muzeum.Toho času v rekonstrukci.

ZVIŘETICE, zřícenina

Zajímavé torzo hradu, později renesančně přestavěného, ležící na vyvýšenině nad pravým břehem řeky Jizery, nedaleko od Bakova nad Jizerou. Hrad založil na začátku 14.století Zdislav z Lemberka, pocházející z významného rodu Markvarticů, přítel Mistra Jana Husa a syn purkrabího na Pražském hradě. Místo na stavbu vybral opravdu znamenitě, neboť bylo již od přírody ze tří stran chráněno proti nepříteli. I potomci se výrazně zapsali do dějin Zvířetic, přesto za jejich života čekal jejich rod spíše úpadek. Teprve když se jediným držitelem Zvířetic stal Vilém - hejtman zdejšího kraje a zemský sudí, obnovila se bývalá sláva jeho rodu. Jak to bylo s hradem v dramatických dobách husitských válek, není přesně známo. Je možné, že jej neúspěšně dobýval samotný Jan žižka, který roku 1424 působil se svým vojskem v tomto kraji. V rukou Zvířetických zůstal hrad až do roku 1504, kdy jej Hašek prodal Sezimovi z Ústí. Jeho rod zde však dlouho nesetrval, neboť již roku 1528 jej získal Jan Vartemberk, mocný muž své doby zastávající funkci nejvyššího purkrabího, který změnil jeho tvář přestavbou na pohodlný renesanční zámek. Poté Zvířetice nedlouho drželi páni z Mitrovic. Po smrti Jiřího Vratislava z Mitrovic (1616) zdědil Zvířetice pán z Kvítkova. Ten o ně však zakrátko přišel, protože se aktivně účastnil stavovského povstání. Dalším majitelem se stal, jak tomu bylo v konfiskacích skoro zvykem, mocný Albrecht z Valdštejna. Po něm se zde vystřídalo několik Albrechtových následovníků, z nichž do osudů přestavěného hradu nejvíce zasáhl Arnošt Josef z Valdštejna. Za jeho působení bylo roku 1653 zvířetické panství připojeno k Mnichovu Hradišti a Zvířetice pak byly využívány jen jako sídlo úředníků. Roku 1693 zámek vyhořel, avšak záhy se dočkal opravy. V roce 1720, kdy byl ještě obyvatelný, jej však zasáhl blesk a následnému požáru podlehl. Po této zkáze se již nedočkal opravy a začal se rychle měnit v ruinu, která však ve svá romantické kráse přetrvala až do dnešních dob.

Ve dvacátém století se o hrad staral nejprve Klub československých turistů a později i hnutí Brontosaurus. Volně přístupný objekt.Velká věž byla upravena na rozhlednu, která je funkční dodnes - pěkný výhled. Při výstupu na věž je nutná zvýšená opatrnost! Nejsnazší přístup po modře značené turistické cestě od nádraží v Bakově nad Jizerou nebo Bělé pod Bezdězem. Od Zvířetic vede červeně značená cesta (6km) k Michalovicím, dalšímu pojizerskému hradu, který rozhodně stojí za navštívení.

MICHALOVICE

Torzo gotického hradu se známou šikmou věží válcovitého tvaru ležící na pískovcové vyvýšenině nad řekou Jizerou, nedaleko od Mladé Boleslavi. Hrad založili Markvarticové při staré žitavské cestě pravděpodobně v poslední čtvrtině 13. století. Prvním historicky doloženým majitelem hradu byl Jan z Michalovic. Hrad byl za husitských válek obsazen husity a do donutili hradního pána, Jana z Michalovic, aby pobýval na bezpečnějším Bezdězu. Rod Michaloviců, jehož členové zastávali různé vysoké funkce, vlastnil hrad až do roku 1468, kdy zemřel v bojích s křižáky poslední člen rodu Jindřich Kruhlata. Jindřich však na Michalovicích příliš nepobýval, více si oblíbil nedalekou Boleslav, ale hrad alespoň udržoval. Za dalších majitelů, Tovačovských, kteří zde nepobývali a o hrad se vůbec nestarali hrad zpustl.

V 19. století byl pod hradní věží hledán poklad. Důsledkem podkopání se věž naklonila a v této šikmé poloze se ustálila. Poklad nebyl nalezen a věž byla začátkem následujícího století (1911) zpevněna a my na ni tak můžeme i dnes bezpečně vystoupit. Michalovice nejsou volně přístupné - klíč od hradu je nutno si vyzvednout v domě číslo 42 pod hradem (označeno)! Věž Putna je přístupná po schodišti, je z ní pěkný rozhled po okolí. Snadný přístup - autem nejlépe zastavit na parkovišti při silnici MB - ČL před obcí Debř a dále po žlutě značené cestě k hradu; jinak po červené od železniční stanice Debř, nebo po téže značce či po žluté z Mladé Boleslavi.

MĚLNÍK

Nejvýznamnější památkou města ležícího nad soutokem řek Labe a Vltavy je nesporně zámek Mělník. Zámek sloužil jako sídlo českých kněžen a královen.Jeho dnešní podoba je výsledkem složitého architektonického vývoje od dřevěného staroslovanského hradu Pšova z 9. století přes románský kamenný hrad z 10. století a gotický hrad ze 13.-15. století a přes renesanční zámek ze 16. století až po ranně barokní renovace hraběte Czernina v 17. století, které daly zámku jeho charakteristický vzhled. Jako gotický hrad byl rezidencí sv. Ludmily. Ve 13. století byla na zámku Mělník započata výroba vín, která pokračuje dodnes. Od roku 1753 byli majiteli zámku knížata z rodu Lobkowiczů. Zámek přešel v roce 1949 do vlastnictví státu a od téhož roku byl postupně opravován. Dnes je již opět ve vlastnictví rodiny Jiřího Lobkowitcze, kteří zpřístupnili široké veřejnosti galerii, ve které se nacházejí nádherné exempláře dobového nábytku a bohatá sbírka obrazů známých mistrů. Pod celým zámkem, s výjimkou severního křídla, jsou rozsáhlé vinné sklepy, z části pocházející už ze středověku. Sklep pod jižním křídlem je dokonce dvoupodlažní. V letech 1909-1910 byl zřízen velký sklep i pod nádvořím. Severní křídlo je dvoupatrové, s lodžiemi a sgrafity s rostlinnými motivy. Jižní křídlo je s arkadovým ochozem. V prvním patře zámku je muzeum. Zvláštní pozornost je věnována historii mělnického vinařství a historii dětských kočárků, vozítek a hraček. Ve druhém patře je obrazárna. V části přízemí je zámecká vinárna a restaurace. Ve sklepích ze 14. století je možnost ochutnávky vín.

ČESKÁ LÍPA

Državy Ronovců, dělících se o vládu nad severočeským územím s Markvartici, se rozkládaly od Horní Lužice k jihu až za Dubou. Podle pozdější pověsti daroval tuto krajinu Hovorovi, praotci pánů z Lipé, kníže Jaromír. Podle jiné pověsti bylo město Česká Lípa založeno v r. 1059 Jakubem Berkou. Jisté je, že toto území patřilo Ronovcům od prvé poloviny 13. století. Zakladatelem rodové moci byl snad Smil Světlík, v l. 1193 - 1197 druh pozdějšího krále Přemysla I. v exilu a po návratu do vlasti purkrabí žitavský. Purkrabími severočeských a hornolužických královských hradů byli i Smilovi synové a vnuci, za nichž se území svěřená jim do správy dostala postupně do jejich dědičného držení. Prvním z rodu Ronovců, nazývaným po zdejším hradu, byl Smilův vnuk Chval, o němž se tehdejší prameny zmiňují v l. 1253 – 1263 a kterého pozdější zprávy nazývají Chbalem z Lipé. První písemná zpráva o Lipé je z r. 1262. Snad byl Chval zakladatelem hradu i města poblíž staré osady, zvané do té doby Lipá a od založení města téhož jména Stará Lípa. Chval využil pro vybudování svého hlavního sídla strážního hradu postaveného mezi rameny Ploučníce rozlévající se do okolních močálů (vodní hrad). Držitelé Lipé patřili od počátku mezi přední české rody a významným způsobem zasahovali do dějin našeho státu. Nad jiné to platí o vůdci panské oligarchie a „nekorunovaném českém králi„ Jindříchovi z Lipé (+ 1329), který ovlivňoval politické dění Českého království v prvních třech desetiletích 14. století a zastával úřad podkomořího a nejvyššího maršálka. Ještě za života Jindřicha z Lipé získala hrad a zboží Lipou jiná větev Ronovců – Berkové z Dubé, protože Jindřich přesídlil na Moravu. Prvním majitelem z berkovské větve Ronovců byl pražský purkrabí Hynek, vnuk Chvalova bratra Jindřícha. Během 14. Století se začalo rozsáhlé panství Ronovců drobit. Již Jindřich z Lipé podrobil králi žitavu, Ronov (dnes Polsko), Oybin (dnes Německo) a Krásný Buk u Rumburka, zbývající državy si rozdělili Hynkovi (+ 1348), synové, z nichž Hynek mladší zdědil Honštejnsko a Českolipsko, Jindřich Jestřebí, Housku a okolní drobné statky. Na počátku 15. století vládl na Lipé Hynek zvaný Hlaváč , jenž se stal na sklonku svého života ještě svědkem počátku husitské revoluce. Jako většina příslušníků severočeské šlechty byl i Hynek Hlaváč přivržencem Zikmundovým. Husitská vojska pronikla sice na Českolipsko několikrát již v prvé polovině 20. let 15. století, k soustavnému obsazování zdejší oblasti došlo však až po Hlaváčově smrti (+1423). Při velkém tažení v r. 1426 dobili sirotci pod vedením Jana Roháče z Dubé i město Lipou, spojenou hradbami v jednu pevnost s hradem. Česká Lípa se stává svazem táborsko – sirotčího městského svazu. Husitským hejtmanem na Lipé se stal Hynek Koldštejnský a po něm Jindřich Berka, pán na Jestřebí. Po kratším obsazení Lipé Janem ze Smiřic v r. 1428 ovládli sirotci město a hrad znovu a pokračovali pod velením Jana Černína z Vysoké ve svých taženích. V druhé polovině 30. let získali Lipou Vartemberkové, v této době však již nikoli spojenci, nýbrž nepřátelé Lužičanů. Teprve ve 40. letech 15. století, když byli Vartemberkové válečnou výpravou Lužičanů přinuceni k smíru a když byla Lipá r. 1444 dobyta, podařilo se Berkům z Dubé prosadit své nároky a vrátit se na hrad. Po smrti Jindřicha Berky (1470) zdědili hrad Lipou i stále ještě rozsáhlé statky čtyři synové a v r. 1502 se o něj rozdělili. Během 16 století došlo k podstatným změnám ve vzhledu lipského sídla. Původní středověký hrad Lipá, o němž máme jen nedostatečné představy, se začal měnit zřejmě již v 15. století, nyní byl však přestavěn v pohodlný renesanční zámek, odpovídající vkusu doby, a dostal v podstatě tvářnost, kterou si zachoval až do 20. století. V r. 1583 byla berkovská obydlí obohacena o další architektonicky cenný objekt. Na okraji zámecké zahrady, postavil Jetřich Jiří Berka z Dubé a z Lipé letohrádek tzv. Červený dům s loggií, se sgrafitovými loveckými výjevy a fiktivními portréty, s freskovými malbami uvnitř klenutých místností prvního patra a na stěnách loggie. Vartemberkové pobývali na Lipé stále méně, neboť si v nedalekých Zahrádkách postavili zámek. V r. 1591 prodal Jan z Vartenberka svůj díl zámku Kunhůtě Berkové, spravující panství za vnuka Adama. Adamem Berkou vymřela r. 1607 českolipská linie pánů z Dubé a z Lipé, zámek získal druhý manžel vdovy Anny Berkové Jan Abraham ze Salhauzenu. Za účasti na stavovském odboji v l. 1618 – 1620 byli po Bílé hoře oba majitelé české Lípy – Volf ze Salhauzenu i Jan Jiří z Vartemberka – odsouzeni ke ztrátě veškerého jmění. V této době současně končí i historie Lipé jako vrchnostenského sídla, neboť, jak Valdštejn, tak i Kounicové, kteří získali Lipou sňatkem Valdštejnovy dcery s Rudolfem Kounicem, měli svá sídla jinde. Zámek byl ještě za třicetileté války při švédském vpádu v r. 1643 vypleněn a pak již jen částečně udržován. Zámek byl pronajímán k různým účelům. Části užívaly sousední kartounky, po požáru města v r. 1820 byla část určena pro školní účely. V r. 1867 zřídil v pronajatém, později koupeném zámku J. Altschul rafinérii cukru. Také Červený dům nesloužil už k pánským radovánkám, postupně tu byla zřízena barvírna, hospoda a obytný dům. Poprvé byl Červený dům restaurován v r. 1883, kdy nedopatřením došlo ke zničení téměř všech fresek, podruhé když byl předán českolipskému muzeu. Z honosné stavby zůstala pouze zřícenina se mohutným zdivem, sklepy, částí mohutné hradby a dvěma branami.

ZAHRÁDKY

Na severním okraji obce Zahrádky, uváděné poprvé v r. 1376 jako majetek Mnichovce ze Zahrádek, nad Robečským potokem, vytékajícím z Novozámeckého rybníka, stávala snad již v poslední čtvrtině 14. století tvrz. Vladykové ze Zahrádek byli v berkovských, později vartemberských službách. Zahrádky patřily k milčanskému panství Vartemberků, které se později nazývalo i rybnovské. V době, kdy je pro svého syna Jana spravovala vdova po Václavu z Vartemberka Kateřina (+ 1552), sídlila na novém centru panství, hradu Vítkovci. Ale již za jejího života se začalo stavět v Zahrádkách nové přepychové sídlo Varetmberků, zřejmě na místě staré tvrze. Zámek se nejdříve nazýval Nový Vítkovec, ale ještě v 16. století byl přejmenován na Nový zámek. Tento nový typ panského sídla v tomto kraji dobudoval jediný syn Kateřiny, Jan z Vartemberka (1542-1595) a vytvořil při něm nákladný vlastní dvůr. Zámek byla velká dvoupatrová budova, čtvercového půdorysu, s vnitřním nádvořím a mohutnými nárožními oválnými věžemi. R. 1617 přešel Nový zámek na Jana Jiřího Vartemberka z větve rohozecké. Za aktivní účast v protihabsburském povstání byl odsouzen ke ztrátě celého majetku, emigroval do Saska a zemřel v emigraci. Novozámecké panství koupil r. 1623 Albrecht z Valdštejna a připojil je k vévodství frýdlantskému. Nový majitel dal provést první barokní úpravy. Po zavraždění Valdštejna r. 1634 v Chebu mělo být novozámecké panství zkonfiskováno, i když je Albrecht připsal již dříve manželce Isabelle Kateřině, rozené z Harrachu. R. 1636 získala Isabella cestou milosti Nový zámek zpět. Jediná Valdštejnova dcera Maria Alžběta, provdaná za nejvyššího lovčího Rudolfa Kounice, zdědila panství po své matce r. 1654. V držení Kouniců zůstalo novozámecké panství až do r. 1897, kdy vymřeli po meči. Patřili jim i další statky, od r. 1700 i panství Houska. Za Vincence Karla Vavřince byly dokončeny poslední úpravy zámku, v jehož okolí vznikly gloriety a letohrádky. Další majitel panství Albrecht Vincenc Kounic (1829-1897) byl posledním svého rodu. Po jeho smrti zdědili zámek jeho dcery a od r. 1936 se stal vlastníkem panství Jan Lichtenštejn a po něm Emanuel Lichtenštejn. Zámek se po r. 1945 stal majetkem československého státu, byl zde umístěn domov mládeže ministerstva zahraničního obchodu a dnes je zde studijní středisko, kde se připravují zahraniční studenti pro své studium u nás.

NOVOZÁMECKÝ RYBNÍK

Novozámecký rybník (státní přírodní rezervace), rozloha 350 ha. Rozkládá se asi 7 km jižně od České Lípy, mezi obcemi zahrádky a Jestřebí. Patří mezi nejvýznamnější chráněná území našeho státu. Od roku 1933 je státní přírodní rezervací, v roce 1956 byl zařazen do mezinárodního atlasu rezervací. Rybník vznikl ve 14. století za vlády Karla IV. na místě dřívějších bažin a močálů. Západní břeh tvoří pískovcová skála, ve které byl uměle proražen výpustní kanál a kde je významná technická památka - staré výpustní zařízení ze 17. století. Vodní hladina je zarostlá typickou vodní vegetací. Významné jsou především bohaté porosty stulíků a leknínů. V bažinaté části je bohatá mokřadní květena, zejména rosnatky okrouhlolistá a vachta třílistá. Rákosiny vytvářejí četné plovoucí ostrůvky a choboty vnikají do volné hladiny. Celá východní část rybníka směrem k Jestřebí je zarostlá rákosem. Porost rákosu zabírá 200 ha, což je tedy nejvíce ze všech českých rybníků. Stal se proto hnízdištěm vodních a bažinných druhů ptáků, které bychom jinde v severních Čechách nenašli. Dlouhodobým studiem zde bylo zjištěno 192 druhů ptáků, z nichž přes 90 druhů hnízdí. K nejvzácnějším patří husa velká, která je předkem naší husy domácí. V době tahu sem vzácně zalétnou velcí dravci - orel mořský a orlovec říční. Je tu také jednou z největších hnízdišť racka chechtavého ve střední Evropě. V některých letech tu hnízdí až 10 tisíc racků. Pro velký význam a snadnou přístupnost bude na Novozámeckém rybníce vybudována přírodní stezka s výstavní expozicí v budově bývalého pavilonku a postaveny dvě vyhlídkové věže s dalekohledy. Zde budou mít návštěvníci možnost seznámit se s typickými zástupci ptactva tohoto území.

ZÁKUPY

Zámek Zákupy se nachází v nevelkém městečku stejného jména, které leží sedm kilometru severozápadně od Mimoňe. Od 14. do 16. století stávala na místě dnešního zámku nevelká gotická zemanská tvrz. Zámek nechal vystavět v letech 1548 až 1552 v renesančním slohu pan Zdislav Berka z Dubé. V roce 1573 zámek vyhořel, byl však brzy obnoven. V roce 1632 jej sňatkem získal Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský. V roce 1638 byl zámek poničen Švédy. Po smrti Julia Jindřicha zdědil Zákupy jeho mladší syn Julius Franz, který provedl v letech 1670-83 jejich barokní přestavbu, na které se podíleli architekti Giovanni Domenico Orsi a Giulio Broggio (spojovací most a hospodářské budovy). V té době byl založen i zámecký park s pozoruhodnou dvoustupňovou terasou se schodištěm, nikami a vodními kaskádami (nymfeum). Výzdoba sochami a karyatidami (sloupy modelované jako ženská, případně i mužská postava) byla provedena podle návrhu saského sochaře Jeremiáše Sussnera v letech 1680-90. Zákupy postupně zdědila dcera Julia Franze, Anna Marie Františka a jeho vnučka, Marie Anna Karolina. Ta však byla Marii Terezii vypovězena z rakouských zemi, protože byla sňatkem spřízněna s bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem, jenž neuznával pragmatickou sankci Karla VI a činil si nároky na rakouský trůn. Od té doby byl zámek spravován úředníky a počal upadat. V roce 1803 se Karel Albrecht svých statků v Čechách vzdal. Zákupy poté připadly arcivévodovi Ferdinandu V. V roce 1814 byl zámek připsán Napoleonovu synu Orlíkovi, kterému císař udělil titul vévoda zákupský. Orlík však za svého krátkého života Zákupy nikdy nenavštívil. Ferdinand V. si po své abdikaci vyvolil v roce 1849 Zákupy spolu s Ploskovicemi za letní sídlo. V letech 1850-53 byly proto provedeny rozsáhlé úpravy zámku i jeho vnitřního vybavení. Na úpravách se podílel architekt Jan Bělský, návrhář, dekoratér a malíř Josef Navrátil, pražský dvorní dekoratér a čalouník Josef Veselý, malíř Vilém Kandler, sochař Václav Levý, štukatér M. Effenberger, malíř skla Jan Zachariáš Quast, kameník Karel Svoboda, řezbář J. Schubert a zámečník J. Janoušek. V roce 1918 přešel zámek do vlastnictví státu.

Otevírací doba: květen až záři 9-17 hodin, duben a říjen 9-15 hodin, poslední prohlídka začíná hodinu před koncem otvírací doby, větší skupiny je vhodné objednat předem .tel: +420-425-97270, 97278, paní Havarová a Aulová

RALSKO

Ralsko (696 m n. m.) je výrazná dominanta celého podještědí. Jeho vrchol však byl několik posledních desetiletí nepřístupný. Název Ralsko má kořeny pravděpobně ve slově radlo, což byl původní název kopce (Radlsko = hrad na Radle). Jméno se objevuje už v pramenech z 10. a 12. století, není však zřejmé, zda se jedná o název kopce, osady či hradu. Přestože se dlouho předpokládalo, že hrad vznikl až v 15. století, podle archeologických nálezů byl však nejpravděpodobněji založen už ve století třináctém, v dalšich dvou stoletích však byl přestavován. Dochované věže a hradby pocházejí z těchto přestaveb ve čtrnáctém a patnáctém století. Hrad patřil významnému rodu Markvarticu (Vartemberku). Počátkem 15. století jej vlastnil Jan Chudoba z Vartemberku na Ralsku. Okolo roku 1409 patřil k přívržencům Jana Husa, ale v říjnu 1415 byl jedním ze čtrnácti panů, kteří se postavili proti protestnímu listu odeslanému zemským sněmem do Kostnice a slíbili poslušnost králi, církvi a koncilu. Po pražských bouřích roku 1419 přešel do protihusitského tábora a spolupracoval s lužickým Šestiměstím. Jeho vztah k němu se však postupně měnil, až k zásadnímu obratu došlo v roce1433, když byl v žitavě popraven jeho syn Jan z Ralska. Od těch dob se datuje boj Vartemberků proti Lužici. Roku 1468 se hradu Ralsko lstí zmocnilo lužické vojsko. Později se na hradě usadili loupeživí rytíři a penězokazci. Od roku 1505, kdy ralské panství koupili Bibrštejnové byl hrad už opuštěný. Ralsko poskytuje výjimečný výhled na blízkou Mimoň a Stráž pod Ralskem, Ještědský hřbet a Podještědí, Lužické hory s Luží a Hvozdem, České středohoři s Milešovkou a Rádobylem a Dokeskou pahorkatinu s Vlhoští a Houskou; za dobrých podmínek je z něho vidět Sněžka v Krkonoších a Mladá Boleslav.

Na Ralsko je možné se dostat po červené turistické stezce z obce Noviny pod Ralskem (4 km, průrva Ploučnice 5 km) nebo Vranov (2,5 km). Vranov je 3 kilometry po červené značce od města Mimoň. Zřícenina je volně přístupná.