Postřeh I.
Poměrně jasný postup. Od kontroly mírný seběh dolů, seskočit z jedné malé skalky, pak prorazit malý hustník, cesta napříč, stoupání do údolíčka (3 vrstevnice) a údolíčkem do skalního průchodu (další 3 vrstevnice) a pak k další skalce (3 vrstevnice), krátký výšlap k patě skály a cvaknout. U skalky mě doběhla nějaká D18-21. Přes hustník jsem šel ještě první, ražení křoví je přece pro veterány lahůdkou no a za cestou šla přede mne. Já v předklonu, nasadil hluboké dýchání, mapu mezi zuby a snažil jsem se zapojit do šplhání všechny končetiny. D18-21 již přede mnou a ve stejném tempu, vzpřímená, krátké odpichy, ruce nic moc. Říkám si, "No vidíš, na tvůj běh mi stačí moje zkušená chůze!". Až jsem nějakým omylem zvedl od borůvkových drnů nějak hlavu a vidím: D18-21 hlavu skloněnou a oči upřené do mapy - mapovala. Netrvalo to dlouho. Pak zvedla oči a během několika chvilek byla nad údolíčkem, mimo dosah mého vnímání a snad i chápání.
Proč to uvádím? Pokud někdo tvrdí, že PV byly náročné, pak jak pro koho! Pro mne možná ano, pro jiné ne, jak to nakonec bývá. Určitě těch co náročnost podpořenou pěknou stavbou tratí podporují a doceňují bylo více, než těch druhých. Snad proto se i na PV jezdí.
Postřeh II.
Kouknu do mapy a postup na sběrku se zdál být ve srovnání s ostatními úplně jasný. Z pod skalního srázku se vyškrábat na hřbítek (2 vrstevnice) a po něm pohodově až ke skalnímu bloku (asi tak na 3 vrstevnice), první průchod a hotovo. Vše šlo podle plánu. Těsně před skalním blokem urputně brzdím, mezi mnou a skalním blokem je skalní průrva asi tak na jeden metr. Tedy za běžných okolností vcelku no-problem a nebylo by to ten den poprvé. Problém byl v tom, že skákat směrem nahoru, takových +2 metry moc nedokážu. A tak zběsilé pobíhání sem a tam, kudy a kam, pak něco jako trochu schůdný sráz někam dolů, alespoň, že tím předpokládaným správným azimutkem (-5 vrstevnic) v leže nazad se snahou udělat z volného pádu alespoň skluz řízený, jen proboha udržet mapu i busolu. Dole dopadnout na obě dvě případně všechny čtyři, krátký odpich, mrknout kolem sebe, zahlídnout fáborky, uvědomit si, že by snad mohly vést ke sběrce (díky bohu, bylo to tak), oblézt mezi klacky skálu a znovu nahoru (5 vrstevnic), průchod no a dál podle plánu, tedy se snahou o křečovitý běh vlastně dojít do cíle.
Proč to uvádím? Při podrobnější analýze postupů po doběhu jsem zjistil, že zmíněná skalní průrva v mapě byla. Pravda sice částečně schovaná pod kolečkem sběrky, ale byla tam! Může se stát, že někdo bude tvrdit opak, ale já tvrdím, že mapa seděla!
Postřeh III.
Čekala mne malá světlinka kousek za cestou v údolí v hustníku. Postup jasný - co nejrychleji spadnout na cestu, pak sprint ke konci hustníku a lehce doazimutit kontrolu. Problém byl v něčem jiném - byl jsem na skalní patě v úrovni druhé vrstvy věnce skal. Cesta dolů vedla přes první věnec a ten se zdál asi běžnými prostředky a bez křídel neslezitelný. Tedy traverz a oči naboulené dolů, kudy-kudy možná cestička? Skály končí a dolů vede příkrý ale přece jen listím a jehličím pokrytý povrh. Neváhám a metodou točivých odskoků vlevo a vpravo klesám, jde to vcelku dobře. Vtom se však nohy nemají čeho chytit a celé tělo jede nějakých 5 metrů dolů. Brzdím celým tělem i očima. Dole šok a bolest, za mnou krvavé stopy na odkryté skále. Na holé skále byla totiž jen tenká vrstva napadaného listí, která nestačila unést 100-kilového maníka v pohybu. To jsem si to nemohl uvědomit dřív?! Přepočítám rychle klouby, krev z odřenin má takovou divnou šedo-červenou barvu, ale nestříká to. Klepu se, na cestu ale jen pár metrů, pajdám, ale s každým krokem to jde lépe. Na světlinu již "nabíhám v plném tempu". V cíli pak přijde vhod teplá sprcha a smytí všeho nepotřebného a desinfekce a pohoda.
Proč to uvádím? Každý, i ten co nevyhrál, nechal v lese kus svého já!
Postřeh IV.
Krásným táhlým údolíčkem dolů na jámu s vodou. No parádička, vše jasné, byl čas vnímat i skalní scenérii dokola. To se však asi nemá dělat! Ani nevím jak, ale najednou stojím a sedím, mezi nohama mám takový akorát pařízek, z něj vzhůru ční dvě větve. To snad asi nic moc normálně neznamená, ale pod nohami zeje asi tak 2 m skalní hloubka, kde se nohy nemají za co chytit. Rukama to také nejde a tedy cesta zpět je nemožná. Zkouším odlomit větve v bláhové naději, že to pomůže?! No a pak si vzpomenu na kolenotoč na hrazdě a snažím se ho uplatnit. No dlouho jsem jej netrénoval, ale snaha nakonec přináší své ovoce. Chvilku visím za nohy a poté za ruce ve vzduchu, seskakuji zbylých pár centimetrů někam do bláta a s poděkováním pařezu zachránci, jiné následky to nemělo, kmitám si to fiknout.
Proč to uvádím? Dostane-li se pařez mezi nohy, nemusí to ještě znamenat, že je to špatně. Zkus pak gymnastiku! Ale pozorný buď vždycky!
Postřeh V.
Nabíhám do takové pěkné partie. Jemněji členitý a plošší vršek, obklopený řadou skalek, kamenů a údolíček. No parádička. Stavitel tratí si nás vychutnal. Běžím na první kličkovatou kontrolu, nahoře stojí M. (D14) a v očích jakýsi nepopsatelný, ale asi všem OB-bežcům/kyním známý výraz jakési směsi beznaděje s nadějí a dotazem na rtech. U ní "Rádce". Fajn, jen kývnu hlavou, zvednu prst na pozdrav a jdu si vychutnat patu skalní věže. Pak směřuji k údolíčku skrytému někde mezi skalkami (hnedka kousek za humny). Cestou vidím M, u ní "Rádce 2" a nějak spolu vážně diskutují. Mávají rukama na všechny strany. Bezva, kývnu hlavou, zvednu prst a jdu si vychutnat skalní průchod dole. Pak po vrstevnici údolíčko, trochu schované za kamenem. Nad ním stojí M, u ní "Rádce 3", oba hlavy skloněné v klidu a tichém soustředění. Nezdravím ani nezvedám prst. Pak jasná obíhačka, tedy dvě vrstevnice nahoru a traverz mýtinou. Tam stojí M a rozhlíží se do kraje. Říkám "Tak co, víš kde jsi?". Kýve, že ano. Asi to byla pravda, zhruba za tři hodiny ji přivezli z občerstvovačky. Veselá a zdála se šťastná. Prý se jí tam moc líbilo (na občerstvovačce?).
Proč to uvádím? Chceš li potkat kamarády v lese, jeď na PV a není ta M šikovná holka?!
Postřeh VI.
Kouknu nahoru a přede mnou asi tak "pětadvacet vrstevnic", nahoře skalka a u ní svítí moje kontrola. No hnus, za který zatratit každého stavitele trati??!! Dýchám jako sentinel, snažím se myslet na něco, co tu dřinu kompenzuje. Poslední kroky jsou jen otázkou vůle. Kolem mne se míhají (alespoň mám ten pocit) ti výkonnější. říkám si, no přece jen jim to nedáš zadarmo a chci se pokusit udělat rychlejší krok. Nejde to. Čučím drahnou chvíli do mapy na prahu žaketu, rozhlédnu se a vlastně nevím kudy, nedokážu se rozhodnout, že by kyslíkový dluh? Delší obíhačka, traverz mezi skalkami, nebo nový ZugSpice?! A přede mnou pěkně zarostlá mýtina, no tudy tedy určitě ne!? Nakonec, asi v zatmění mysli, to jdu rovně (přes mýtinu). Děj se vůle Rampušákova. Dodnes nevím, co bylo lepší!
Proč to uvádím? No aby bylo úplně jasné, jaké ve skutečnosti ty PV vlastně byly!
OB dodatek Murphyho zákona:
Po kopci následuje další kopec.
Není-li tam kopec, je tam ostružiní.
Není-li tam ostružiní tak prší a je bláto.
Pokud neprší a není bláto, tak chumelí a je zima.
Svítí-li sluníčko a je teplo, jsi v žaketu.
Chybí-li žaket, je to blbé.
(Pozn. překl.: někdo uvádí pivo v cíli, ale to je pouze mylný přepis!
Drobný, ale v originále nečitelný text - asi bylo psáno drobným písmem, nebo došel inkoust, rozmočil papír "Ale stojí to za to!")
Tomáš Babický