Po loňské velmi úspěšné návštěvě Dolomit jsme se s Foglarovými rozhodli pokračovat. A jako bonbónek též zařadit ledovec, respektive výstup po ledovci na nejvyšší horu rakousko-uherského mocnářství, na Ortler. Skupina prořídla. Foglarovi zůstali kompletní (Petr, Naďa a Kamča), z Procházkových odpadl Tom kvůli zkouškám (zůstal Zdenek starší a Honza). Již v zimě ohlásil jiné plány Šimon Axmann a na poslední chvíli zradila kvůli bajkům Martina Bochenková. Náplň a technické zajištění opět obstaral Zdenek. Jako dopravní prostředek zůstal Ford Transit (nakonec velký za cenu malého). V případě nepříznivého počasí tedy mohl dopravní prostředek sloužit i jako noclehárna.
Vzhledem k tomu, že nikdo z účastníků nebyl na žádných závodech, tak bylo možné vyrazit již v sobotu večer. Ve třičtvrtě na sedm jsme opouštěli Prahu. Tentokrát nedošlo k tak závažným pochybením jako minulý rok (zapomenutí spacího pytle) a zapomenutý deštník bylo nutné oželet. I když při troše pověrčivosti možná zde byl důvod nepřízně počasí, která nás počala pronásledovat v druhé polovině naší cesty. Po klasické trase přes Linec, Salcburk, dva tunely, Lienz končíme ve čtyři ráno osm kilometrů pod jezerem Misurino u ústí doliny San Vito, kde nás bude čekat první túra. Dospáváme v autě systém od zadu sedačka, podlaha, sedačka, podlaha a dělená sedačka u řidiče (kterou si obětavě vybrala Naďa).
Neděle
Od rána je hezky. Na naší první túru vyrážíme do méně navštěvované skupiny Marmarole. Procházíme po pohodlné široké cestě spodní
částí doliny San Vito až do míst, kde se cesty větví. Vpravo k bivaku do skupiny Sorapis, vlevo prudce do svahu obcházíme několik
strmých pater naší doliny. Nakonec v prostřední části odbočujeme vlevo do postranní dolinky Mezzo. Značení nám dělá trochu
potíže a tak brzo dochází k tomu, že kufrujeme. Navíc jsou na značkách stará čísla značení, která se bohužel shodují s číslem
naší trasy. V okamžiku, kdy se přibližujeme k bivaku Voltolina ke kterému nemáme jít nám je jasné, že toto není správná cesta.
Vracíme se zpět, abychom objevili dobře barevně maskovanou cca půlmetrovou šipku.
   |
 |
 |
 |
Konečně správný směr k naší první mírně obtížné via ferratě - Sentiero della Cengia del Doge, která traverzuje vrchol Corno
del Doge. Přímo proti nám přes úzké hluboké údolí je masiv skupiny Sorapis. Traversem se dostáváme do horní části naši původní
doliny San Vito.
|
V místě kde budeme sestupovat odkládáme batohy do kleče a vydáváme se kvůli rozhledu (jak doporučuje průvodce) do sedla Forcella Grande (2255m). Vlevo před sedlem je nádherná věž Torre Sabbioni. Převýšení 1100 m pro první den stačí. Sestupujeme k autu. Já mám značné problémy. Stále mám ještě bolestivě naraženou patu z páté etapy Swiss O-week v Zermattu a nemohu na ní došlápnou. Chodím přes špičku. Do kopce to není problém, ale sestupy se stávají peklem při kterém jsem zpocen nejen vedrem. Konečně u auta.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Petr se ujímá řízení a já navigace. Přesouváme se přes Cortinu a sedlo Falzarego k městečku Alleghe (koupel ve stejnojmenném jezeře) a nad městečko Cencenighe Agordino. Zde najíždíme na úzkou silničku vedoucí o 200 m výše do části zvané Bastiani. Odtud bychom měli zítra nastoupit na další túru ve skupině Civetta. Silnička náhle končí mezi několika domky ve velmi strmém svahu. Parkoviště je jednak plné, jednak okolí naprosto nenabízí metr roviny pro postavení stanů a tak po velmi pracném otočení sledovaném většinou zdejších obyvatel (nabouráme, či nenabouráme, spadneme ze stráně, či nespadneme) se navracíme zpět do údolí. Turistická pětadvacítka nám nabízí úsek staré nepoužívané silnice v údolí. Zajíždíme sem, večeříme a stavíme stany. Je již téměř tma. Několikrát k našemu slepému kousku silnice najede auto, ale potom vycouvá a odjíždí. Když ráno objevujeme několik obalů od preservativu, tak nám je jasné čeho jsme se dopustili.  |
Pondělí
Vyjíždíme opět do obce Bastiani. Daří se nám pracně umístit naši "obludu" mezi zaparkovaná auta. Já zůstanu dneska celý den u auta, aby si odpočala moje pata a byl jsem schopen absolvovat následující dvoudenní túru. Ostatní vyrážejí na velmi těžkou via ferratu Fiamme Gialle na vrchol La Palazza Alta (2255m) přímo proti nádherné západní stěně Civetty. K túře mohu nabídnout pouze několik obrázků, ale žádný komentář.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Mezi místními dochází k uklidnění poté co se zde vyskytne jeden pán mluvící anglicky a ujišťuji jej, že zde nebudeme
přes noc, že večer odjedeme. Když se v odpoledních hodinách parkoviště uvolňuje, tak otáčím mikrobus do směru odjezdu. Navečer
se ostatní vracejí nadšení z túry. Via ferrata stála za TO. Sjíždíme opět do údolí téměř na stejné místo, ale trochu bokem, abychom
již druhý večer nepřipravili místní o potěšení.
|
Úterý
K ránu se zkazilo počasí. Opouštíme údolí říčky Torrente Cordevole, v Agordu i hlavní silnici a přes Passo Cereda se přesouváme
do skupiny Palle di San Martino. Zajíždíme do doliny Canali na parkoviště pod Malgu Canali (1302m). Začíná opět pršet. Sedíme
v autě až do oběda a pozorujeme zataženou oblohu. Naše dvoudenní túra začíná dostávat povážlivé trhliny. Konečně v poledne přestává
pršet i když mraky neumožňují něco vidět. Víme, že u auta by spát nebylo možné - jsme v parku a divoké kempování se hlídá.
Vyrážíme na náš plánovaný nocleh na chatu Treviso (1631m).
 |
Zde se ubytujeme. Dostáváme šestilůžkový pokoj, prošívané deky v povlečení. Úroveň nocování se zvyšuje. Naše úvahy o osmihodinové túře via ferratou Fiamme Gialle na Croda Grande (2849m) přesouváme na příští den. Využíváme krátkého období bez deště a vyrážíme na velmi těžkou via ferratu del Canalone, která je cca 10 minut od chaty. Je to takové "horolezecké cvičení" na dohled od chaty s možností být za hodinu zpět.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Posvačíme a uvažujeme co dál. Do večera je ještě daleko, jít do doliny, kterou máme plánovanou na zítra se nám nechce. Volíme
nakonec vrstevnicovou vycházku ve směru na Forcella di Oltra s tím, že až cesta začne příliš stoupat, tak to otočíme. V okamžiku,
kdy otáčíme se spouští opět liják. Vracíme se do chaty.
  |
Povečeříme. Na chatě s námi zůstávají dvě velmi zajímavé manželské dvojice. První z nich: on Francouz vyrůstající v Indii, ona Kanaďanka, seznámili se v Brazílii. Obzvláště ona vládně téměř všemi světovými jazyky a je velmi čilá.
Druhá dvojice je zajímavá svojí ženskou částí. Starší paní neustále pozitivně naladěná se narodila v NDR. Po roce osmdesát devět nenašla na východě práci a odešla do Frankfurtu nad Mohanem. Nyní jsou v důchodu, žijí sice ve Schvarzwaldu, ale většinu času tráví chozením po horách od chaty k chatě. Paní nám předvádí své znalosti ruštiny a francouzštiny.
 |
 |
 |
Je z toho takový polyglotský večer, který zakončuje chatař tím, že nám každému nalévá skleničku nějaké pálenky na dobrou noc.
Schlaftrunk.
|
Středa
K ránu opět pršelo. Ve směru naší túry je vše v mracích a poněvadž text v průvodci říká "velmi dlouhá a odlehlá túra, za mlhy
problematické" rozhodneme se, že nebudeme riskovat a přesuneme se na okraj skupiny, kde ještě občas jsou vidět vrcholy a
směrem do údolí i modrá obloha. Sestupujeme opět k našemu autu a popojíždíme několik kilometrů ve směru na Prati Frosne cca do
výšky 1350m. Zde v místě, kde odbočuje naše cesta je několik parkovišť. Vyrážíme na těžkou Sentiero attrezzato Dino Buzzati
na vrchol Cimerlo (2503m).
  |
Téměř nekonečný nástup zprvu lesem, potom klečí a nakonec sutí je odměněn pěknou "vytunelovanou" (jak říká Petr) via ferratou. Právě ten závěr velmi úzkým komínem ve kterém jsou přidány dva žebříky stojí za to. Odtud se též vrací jedna skupinka která se nedokázala vypořádat se závěrem. Jde o žebřík umístěný na boční stěně na který se ale nedá vůbec dostat. Prostor mezi žebříkem a protější stěnou není dostatečně velký, aby se tam vešla sebehubenější postava s batohem na zádech a u silnější postavy by nebyl nutný ani ten batoh. Nakonec se ukazuje, že lze využít k přidržování bočnici žebříku a při vyvěšení do prostoru lze tímto způsobem vyšplhat až do míst, kde se komín rozšiřuje a umožňuje již nástup na žebřík.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Skutečně tento bonbonek dal zapomenout na fyzicky namáhavý dlouhý nástup. Ještě několik set metrů po suti a jsme na vrcholu.
Krátký pohled na nádhernou dvojici dvou věží Cima della Madonna a Sass Maor, aby vzápětí vše zmizelo v mlze.
|
Sestupujeme lehkou via ferratou Sentiero Cacciatore do doliny Pedemonte. Opět na chvilku začíná pršet.
     |
 |
Vrstevnicovou cestou se dostáváme až k autu. Přesuneme se k potoku, který protéká dolinou Pradidali,
zde držíce se pevně kamenů se ponořím do silného proudu, který je zárukou několikavteřinové dokonalé očisty.
|
Přes Fiera di Primiero, San Martino di Castrozza a Passo Rolle opouštíme národní park Palle a Paneveggio a jedeme hledat místo na spaní. Nalézáme je ještě v horách u obce Predazzo. Je pěkně, svítí sluníčko a všichni se těšíme na následující dny (informace obdržené na chatě Treviso hovořili o překonání dvou špatných dnů - úterý a středa, aby opět bylo hezky).
Čtvrtek
Před čtvrtou ráno začíná silně pršet. A prší velmi vytrvale. Po sedmé se za deště balí stany a spacáky a rozhodneme se, že posnídáme někde, kde nebude pršet. To ještě netušíme, že tato naivní představa bude mít za následek, že ten den nebudeme vůbec snídat. Sjíždíme do údolí řeky Adiže, kousek po dálnici do Bolzana, dále po nové dálnici do Merana. Na chvíli přestává pršet, ale není kde zastavit. Za Meranem opět mlha a déšť. Našim cílem je Sulden pod masivem Ortleru (3905m) a dvoudenní túra. Neustálý děšť nahlodává naše přesvědčení. Zajíždíme pro informaci o počasí do informačního centra. Za chvíli se holky vracejí. Předpověď mají vytištěnou. Střední Evropou přechází studená fronta. Do soboty má být vytrvalý déšť, v polohách nad tři tisíce metrů i sníh. Navíc začínáme mít problímy s řazením jedničky a zpátečky. Není tedy co řešit. Vyrážíme směr Reschen pass a Rakousko. Když se na chvíli trochu zvednou mraky tak vidíme, že ve výškách okolo 2500 m je čerstvě napadlý sníh. Jako poslední utěchu si ponecháváme, že kdyby bylo pěkně v okolí Innsbrucku, tak si tam střihneme nějakou z plánovaných via ferrat pro zpáteční cestu.
Vytrvalý déšť pravděpodobně vyvolává útěk všech. Před Innsbruckem se silnice dokonale ucpává a po krátkém uvolnění se dostáváme definitivně do zácpy na tříproudé dálnici od Rosenheimu na Mnichov. Velmi rychle se pruhy rozdiferencují. Pravý kamiony, prostřední přívěsy (velké množství Holanďanů), levý osobní auta. Rychlost ve všech třech prakticky stejná, průměrná rychlost tak 20 km za hodinu. Po třech hodinách jsme na okruhu u Mnichova. Snídaně se stále nekoná, ale něco málo pojídáme z dostupných potravin za jízdy. Pokračujeme přes Regensburg a Rozvadov.
Před Plzní přestává na chvíli pršet. Bereme naftu. U pokladny selhává spojení a nelze zaplatit kartou. Obsluha rychle na všechny
stojany vylepuje cedule, ale to náš problém neřeší. Problém je v tom, že nemám koruny a kurz, za který nabízejí platbu v eurech
je takový, že tuto variantu odmítáme. Nakonec se Petrovi daří najít požadovanou částku a můžeme dorazit až do Prahy.
 |
Ještě pozdě večer se zbavuji auta u kterého si netroufáme vyřadit rychlost a stavíme se tak, abychom mohli pokračovat vždy vpřed.
Je to tedy již po třetí co někoho z nás Ortler odmítl.
Více informací získáte od: prozde@seznam.cz (Zdenko Procházka), Fotky Petr Foglar.