Míříme stále k severu. Směr Kuusamo a národní park Oulanka (Oulangan Kansallispuisto). Poněvadž nemáme autobus s řidičem, který by z výchozího bodu túry přejel do cílového místa, musíme to řešit jiným způsobem. Rozdělujeme se na dvě skupiny, které jedou do dvou různých míst a túru jdeme proti sobě. Každá skupina má u sebe i klíče od toho druhého auta. Na základě řady zranění byly vytvořeny dvě skupiny - jedna nazvaná silnější, ve které jsem nějakým nedopatřením i já (ve svých šedesátijedna letech), ale například i Míša a druhá nazvaná slabší v které jsou sice "částeční invalidi", ale též například nějakým nedopatřením Tomáš Sochor. První skupina zajíždí do nejsevernějšího místa jménem Hautajärvi, odkud je možné začít nejdelší variantu - osmdesátikilometrový "trek" zvaný Karhunkierros (Medvědí okruh).
Zajíždíme po štěrkované cestě co nejhlouběji do lesa, až na malé v turistické mapě vyznačené parkoviště, abychom dnešní trasu co nejvíce zkrátili, tzn. dostali ji na přijatelnou délku pouhých 25 km. Čekáme až ustanou občasné přeháňky a potom při vědomí toho, že to vycházkovým tempem musíme zvládnout nejpozději za 6 hodin, vyrážíme. Tempo není vycházkové, ale docela svižné. Přesto se ukazuje, že finské kilometry se podobají spíše jičínské míli a nám je po několika hodinách chůze jasné, že za 6 hodin to v žádném případě nezvládneme. Cesta vede zprvu naprostou rovinou, kde se střídají rozsáhlé bažiny s lesem. Po několika hodinách docházíme konečně k místu, kde by měla být první zajímavost - Rupakivi. Abychom ji viděli musíme sestoupit cca 30-40 výškových metrů dolů k řece Savinajoki. Uprostřed řeky ční ohromná skalní věž. Vracíme se zpět a pokračujeme dále.

Charakter trasy se mění, již to není naprostá rovina, ale krátké strmé výstupy a sestupy až k místu našeho prvního delšího odpočinku věnovaného obědu. Jsme u ústí kaňonu, kterým přitéká řeka Oulankajoki. Přecházíme po první lanové lávce a odbočujeme z hlavní trasy k výhledům na kaňon. Když se vracíme potkáváme se s částí druhé skupiny. Někteří z nich oželeli pohledy na kaňon a tak jsme se s nimi minuli.

Před druhým lanovým mostem, který je viditelný již z dálky se připojuje druhá, o 10 kilometrů kratší varianta této cesty. Máme za sebou prvních 15 kilometrů. A potom již pouze dvě odbočky do naučné stezky nám signalizují v kterých místech se nacházíme. Nikdo z nás ani v nejmenším neuvažuje, že bychom si dobrovolně trasu prodloužili tím, že bychom ji absolvovali. Docházíme k soukromému kempu. Ještě kilometr a budeme v cíli u návštěvnického centra v blízkosti peřejí Kiutasköngäs. Začíná pršet, snad, abychom si přeci jen něčeho užili. Nacházíme druhé auto a po chvíli, když přestalo pršet, tak zajíždím až těsně k řece a jdu se vykoupat, abych smyl pot. Kupodivu pro poprvé zůstávám osamocen. Tento první den v Oulance jsme absolvovali po zkušenostech z Hossy ve "finském stylu", tedy s maximálním zakrytím horních i dolních končetin před komáry. Jen ty síťky přes obličej nám chyběly, ale někteří měli kapucu, někteří čepici, aby prostor na hlavě co nejvíce zmenšili. Nejsme tedy "sežraní" od komáru, zato jsme dobře propocení. Víme, že druhá skupina přijede později a rozhodneme se, že zatím budeme hledat nějaké místo v přírodě, kde bychom strávili první noc tak, abychom zároveň nikomu nepřekáželi. Po několika kilometrech opouštíme hranici parku. V parku je mimo vyhrazené prostory zakázáno stavět stany a vyhrazené prostory jsou vždy na trase, ale tak, že nejsou v blízkosti nějaké komunikace. Jsou určeny pro pěší turisty a k použití zdarma. Pro turisty, kteří se nezařazuji do kategorie pěších jsou potom autem dostupné kempinky, za které se ale pochopitelně platí. Najíždíme na boční prašnou silničku a z ní hledáme slepé boční odbočky do bažin, z kterých se nedá předpokládat, že by někdo v noci potřeboval vyjet. Na hlavní silnici zanecháváme dvojici, která má za úkol zadržet druhé auto. Když konečně nacházíme co chceme, vracíme se k hlavní silnici, zde již je i druhé auto a jedeme "kempovat". Je zde bohatě komárů, ale začínáme být již trochu otupělí a i rozdělaný ohníček pomáhá. Po zkušenostech z dnešního dne mi je jasné, že trasa naplánovaná na příští den o délce cca 30 kilometrů by mohla být nad naše síly a navrhuji změny.

Druhý den nejprve vyrážíme zpět do místa, kde včera naše trasa končila. Je zde "visitor centrum". Využíváme možnosti využít kryté záchody bez přítomnosti komárů, nabíráme pitnou vodu a prohlížíme si co vše nám zde nabízejí. Poté přejíždíme do nejjihovýchodnější části trasy na malé parkoviště vzdálené jen asi kilometr od trasy Medvědího okruhu. Zde budeme dva dny. Stavíme stany a jedna skupina vyráží nejkratší cestou dolů k řece Kitkajoki, druhá zvaná slabší, jede opět k návštěvnickému centru. Opouští nás Míša, která "přestupuje" do slabší skupiny, přibývá Tomáš, který naopak opouští skupinu invalidů. Naše dnešní trasa by měla být pouhých 21 kilometrů. Po včerejšku nikdo nenamítá, že to je málo. Měníme proti minulému dni i přístup vůči komárům. Radši nabízíme své končetiny, než opět kráčet zahaleni od hlavy k patě. Chvíli kráčíme podél řeky, potom ji opouštíme, vylézáme na náhorní plato a docházíme k velkému jezeru, kde dáváme první odpočinek. Opět využíváme zdejších krytých záchodů - může to znít směšně, ale pro nás to je vždy jedna z nejvýznamnějších věcí. Postříkat si zadek repelentem je sice též částečné řešení, ale přeci jen to není ono.
Po několika dalších kilometrech docházíme na strmý odlesněný svah s nádherným výhledem na kroutící se řeku Oulankajoki. Obdobný výhled se bude ještě dvakrát opakovat, jako bychom chodili v kruhu. Po chvíli pod sebou míjíme druhou skupinu, která sestoupila k řece.

My pokračujeme po vršku až k peřejím Kiutasköngäs. Zde strávíme poněkud delší dobu focením. Na závěr se ještě v řece nad peřejemi u návštěvnického centra všichni vykoupeme, doplníme v centru nějaké potraviny (mléko, chleba za peníze, vodu zdarma) a jedeme do našeho kempu. Celý den bylo krásně, slunečno.

Třetí den se ukazuje, že trasa bude trochu delší. Je to spočítáno na 28 kilometrů, ale nakonec si ji ještě trochu prodlužujeme. Se slabší skupinou si vyměňuje výchozí body. Tentokrát budou z kempu vyrážet oni. My jedeme na nejvzdálenější konec a naopak v kempu skončíme my. Monika, která zůstala jako jediná zástupkyně slabšího pohlaví v silnější skupině naviguje sítí lesních silniček až na dopředu vyhlédnuté parkoviště pod nejvyšším bodem celé trasy. Začátek tedy je prudce do kopce. Po přibližně jednom kilometru jsme na vrcholku odkud je nádherný výhled na spousty jezerních ploch i na 9 kilometru vzdálený vrchol Rukatunturi nad městečkem Ruka, kde je sjezdařské centrum této oblasti. Trasa nás vede přes močály na další dlouhý hřeben, opět z řadou krásných výhledů a potom se již na několik hodin noříme do močálovité krajiny. Otevřené močály střídají zalesněné močály, po obou stranách cesty rostou spousty hub, které už nesbíráme ani my. V jednom místě proti nám po dřevěných přechodech přes bažinku vyrazí sob s mládětem. Neprchá bezhlavě do bažinatého do lesa, ale otočí se a po dřevěné zpevněné cestě se vrací zpět. Blížíme se k oblasti, kde bude nutné se rozhodnout kterou větev této stezky si vybereme. Pravou kolem jediného vodopádu, či zleva kolem peřejí a dalšího místa v mapě označeného jako pozoruhodnost hvězdičkou, ale s nic neříkajícím názvem. Krátce před tím potkáváme skupinu, která šla proti nám. Volili cestu kolem vodopádu. My nakonec nechceme přijít o nic, tak tedy v místě větvení odkládáme batohy do křoví a jdeme pravou variantou k vodopádu Jyrävä. Poté se vracíme a volíme trasu levou trasu kolem peřejí Myllykoski přes jeden lanový a jeden normální most. Vystoupáme na náhorní plošinu s dvěma jezírky a nakonec na vysokou strmou skálu Kallioportti - to je to druhé význačné místo, s výhledem do hlubokého údolí. Sestupujeme do něj, přecházíme na protější stranu a spojujeme se s druhou větví této trasy. Po chvíli začíná pršet a vydrží to až do ranních hodin. Cesta sestupuje k řece, a občas vede vysokou travou, což vzhledem k dešti je skutečně to nejlepší co si může člověk přát. Zpocený pod pláštěnkou jsem za chvíli stejně mokrý jako kdybych šel v dešti jen tak. Spodní část těla mokrou od vysoké trávy, nohy oblepené jehličím, travou, borůvčím. Po dvou hodinách nekonečné cesty docházím do tábora špinavý jako prase. Dnešní noc je to na co se vůbec netěším. Nemiluji jít spát nemytý. Po delší době přijíždí druhá skupina. Tam několik jedinců v závěru úplně rezignovalo a v místě, kde trasa přecházela jednu ze silniček odmítli pokračovat dále s tím, že sem pro ně zajede auto. Druhá skupina má smůlu v tom, že z posledního vrcholu již pro hustý déšť není mnoho vidět. Určuji plán na druhý den. Bude-li ráno hezky, tak dorazíme posledních 8 kilometrů trasy, bude-li šeredně, tak vzhledem k tomu, že bychom stejně nic neviděli oželíme tento krátký zbytek, opustíme park a budeme pokračovat dál směrem na Rovaniemi. Ráno je mizerně. Balíme tedy s tím, že pěší turistika pro nás končí. V okamžiku, kdy již zbývá několik minut do odjezdu, tak se počasí mění, obloha se protrhává a vylézá slunce. Všichni již mají sbaleny věci pro pěší turistiku a tak program neměníme. Dojedeme do Jumy, zde jsou kryté záchody a navíc je zde krásné jezero. Provádíme dodatečnou očistu za včerejší den a část z nás se jde vykoupat. Poté již definitivně opouštíme park. Po chvíli najíždíme na asfaltovou silnici a rychle ujíždíme směr Kemijärvi.

Před obcí Tonkopuro překračujeme poprvé polární kruh - zde, poněvadž to je vedlejší silnice a chybí zázemí velkého města, tak musíme pečlivě sledovat cedule, abychom to vůbec zaregistrovali. Silnice vede téměř pustými oblastmi, každou chvíli musíme zastavovat nebo zpomalovat, poněvadž přímo po silnici se procházejí skupinky sobů. Zde si také uvědomujeme smysl nezalesněných a sekaných velmi širokých pásů na obě strany od silnice. Umožňují včas reagovat na zvěř, která vyběhne z lesa směrem k silnici. Než dojedeme do Rovaniemi setkáme se ještě s třemi zajímavostmi.
První je kontinuelní rekonstrukce silnice. Nejprve potkáváme vozidla, která frézují jednu polovinu silnice. Odstraněný povrch se hned drtí a nakládá na další vozidla, následuje ještě několik dalších úprav a po cca 1 kilometru potkáváme další skupinu mechanismů, které již pokládají nový živičný povrch. Žádné několikaměsíční vyřazení mnohakilometrového úseku vozovky z provozu, pouze dvě místa řízená světly (na začátku a na konci) pro objížďku mechanismů a výsledkem je o kousek dále nová vozovka.
Další zajímavost potkáváme o kousek dál. Odpočívadlo u jezera. Tři chatičky, v jedné záchody, v druhé zásoba dřeva a v třetí ohniště s roštem v kterém plápolá oheň. Finská rodinka si zde griluje párky. Vykoupeme se v jezeře a rovněž lovíme ve svých zásobách co je možné upravit na ohni. Když už nic jiného, tak aspoň chleba. Po delší přestávce pokračujeme.
Těsně před Rovaniemi, poté co se připojuje hlavní silnice E75 od norských hranic překračujeme opět polární kruh, ale tentokrát se vší parádou, jsme v království Santa Clause. Za těch deset let co jsme zde byli naposled řada atrakcí narostla. Nejen velké množství suvenýrů a pošta, kde obdržíte to správné razítko (s doručením hned nebo až na vánoce v daném roce - to záleží jen na tom, kterou schránku si vyberete), ale i foto se Santa Clausem. Vyhlídková věž (zdarma), psi Huski (za peníze), nedaleko zábavní park do kterého vás dopraví specielní železnice a jen tak mimochodem též čára na zemi, která znázorňuje průběh polárního kruhu.
Odpoledne dojíždíme do správního centra Laponska - Rovaniemi. Město bylo úplně zničeno na konci války a bylo celé znovu vybudováno pod vedením známého finského architekta Alvara Aalta. Bohužel z moderní architektury toho mnoho nevidíme, poněvadž většinu ze zde vymezeného času trávíme v muzeu Arktikum. Že to asi bude zajímave se dalo očekávat z vyjádření v průvodci. Přesto zde nacházíme více než jsme očekávali. Museum má dvě části. První, pro nás zajímavější je věnována životu lidí a přírodě za polárním kruhem, druhá potom životu v Laponsku. Museum je pojato velmi velkoryse, plné audiovizuální techniky z které máte možnost se seznámit se všemi druhy činností v těchto oblastech. Máte možnost se seznámit se všemi typy ledovcové činnosti, se vznikem některých zvláštních útvarů pro něž snad ani neexistují česká slova. Jsou zde ukázky nejrůznějších typů lodí národů obývajících oblasti za polárním kruhem, tedy nejen sever Evropy, ale i oblasti Ruska, Aljašky, Kanady a Gronska. Z videozáznamů můžete vidět, jakým způsobem kde v současné době tyto původní národy žijí. Ale narazil jsem i například na ukázky nejrůznějších způsobů rybaření. Nevím zda bude ještě nějaké "příště", ale příště by bylo vhodné návštěvě vymezit aspoň 4 hodiny času. Takto to bylo vždy jen letmé zjištění co kde by bylo možné získat za informace s tím, že pokud zbyde čas, tak se sem ještě vrátím - nezbyl. V rychlosti ještě nakupujeme potraviny (chleba), příští příležitost bude až zítra večer a vyrážíme směrem k jihu.
Míjíme Kemi a Oulu a kousek pod Oulu, ještě dříve než se naše trasa vzdálí od pobřeží, opouštíme hlavní silnici a jedeme až na nejzazší cíp poloostrova. Důvod. Z dřívějších zkušeností vím, že na takovémto výběžku fouká od moře vítr a v důsledku toho tady nebudou komáři. A skutečně - trávíme první večer bez komárů. Západ slunce a větrná elektrárna na jednom z ostrůvků v moři, to je naše večerní panoráma. Ani několik místních obyvatel se netváří nad příjezdem kočovníků nepřívětivě, ukazují nám, kde teče pitná voda a kde najdeme splachovací záchod. Stavíme stany na trávě několik metrů od hladiny Botnického zálivu. Je to naše poslední "bílá" noc. Zítra již budeme opět v oblasti, kde se na noc stmívá.

Ráno vyrážíme na dlouhý přesun přes Jyväskylu a Lahti až do druhého nejstaršího města Finska ležícího u Finského zálivu, Porvoo-Borgâ. Navštěvujeme starou dřevěnou část kolem katedrály. Jsou zde úzké, kameny dlážděné ulice, jedna z nich je údajně nejstrmější finsko2004u ulicí. Velmi pěkný pohled je na starou část města z druhého břehu řeky. Podél řeky stojí řada starých červených dřevěných skladištních budov. Ještě se jdeme podívat na "ďáblovy schody", což jsou vlastně normální skalní plotny, které zde tvoří ulici. Odjíždíme. Do Helsinek to je již jen kousek a my budeme muset najít nějaké místo v přírodě blízko pobřeží tak, abychom nikomu "nepřekáželi". Chvíli bloumáme po prašných lesních silničkách, až konečně nacházíme jak místo pro odstavení aut mimo komunikaci, tak prostor pro postavení stanů. Po chvíli nás kontaktuje z projíždějícího auta nějaký "domorodec". Vysvětlujeme o co nám jde a že ráno opět odjedeme a všechny odpadky odvezeme sebou. Souhlasí a tak se chystáme k poslednímu spánku na finském území a k poslednímu spánku vůbec. Zítřejší noc již budeme trávit za volantem aut.

Poslední den (čtvrtek) jedeme ráno na prohlídku Helsinek. Auta zaparkováváme před "čekpointem" trajektu Vikings line. Odtud to je do centra pár set metrů. Honza včera v Porvoo našel nějaký prospekt pro pevnost Suomenlinna, která má statut památek UNESCO a tak je rozhodnuto co nejdříve navštívíme. Zakoupíme lístek na loď. Do odjezdu zbývá cca 20 minut a tak zaskočíme hned vedle na Senátní náměstí a navštívíme katedrálu. Poté se vracíme na loď a odjíždíme na soustavu ostrůvků na kterých se tato pevnost vybudovaná Švédy v 18. století na ochranu proti Rusům a nazývaná Gibraltarem severu, nachází. Suomenlinna znamená ve finštině Finská pevnost. V roce 1805 po dokončení byla pevnost druhým nejlidnatějším městem Finska (po Turku). O několik let později stejně jako celé Finsko padla do rukou Ruska a převzala roli ochrany nového hlavního města - Helsinek. Po rychlé prohlídce se vracíme zpět do města. Ještě několik dalších pamětihodností - nádraží, skalní chrám, parlament, ti co nebyli na pevnosti mají více času a stíhají ještě halu Finlandii, Uspenskou katedrálu, olympijský stadion, památník J. Sibelia, ale třeba i "kobercovou mycí linku".
Před polednem najíždíme na trajekt a odjíždíme do Talinnu. Město již znám z návštěvy před třemi lety, ale vím, že to je to nejhezčí z měst, která jsme měli možnost navštívit a nebráním se tomu projít většinu pamětihodností znova. Navštěvuji i Švejkovu hospodu, ale podstatná část interierů doznala změnu. Zmizely zdi popsané podpisy, pouze v rámečku zůstávají podpisy Zemana a estonského premiéra z doby návštěvy v této hospodě. Nevlastníme estonské marky, ale v některých místech se lze domluvit, že berou i euro. Ne však vždy a všude, jak má zkušenosti jiná skupinka. Po dopolední návštěvě Helsinek se všichni shodují, že Talinn je skutečně krásné město a někteří litují, že své zásoby filmu vyplýtvali již dopoledne.
Večer usedáme do aut a čeká nás ta nejnepříjemnější záležitost. Dlouhá trasa přes celé Pobaltí, kde je nutné si hlídat dodržování rychlosti a Polsko s opět katastrofálním průjezdem Varšavou. Na závěr ještě desítky kilometrů dlouhá cesta staveništěm nového úseku dálnice od našich hranic do Katowic. Přesto jsme druhý den v časném odpoledni na zahradě Krhutovic rodiny. Vykládáme část osob i zavazadel a po krátkém občerstvení vyrážíme směr Praha. Všichni již pomocí mobilů navigují přístavná auta do cílových míst v Praze. Ještě ten den pozdě večer vracíme s Pavlem naše vypůjčená vozidla, abychom se mohli věnovat pouze vlastním starostem.
Skončily nádherné tři týdny. Při celkové bilanci velmi rychle zapomínáme na několik minusů (nepříjemná a náročná cesta tam a zpět, několik deštivých přeháněk, spousty komárů při turistice) a zůstává jen to dobré, bílé noci, každodenní sauna, výborná a bohatá strava, spousty hub, nádherné lesy a jezera a k tomu všemu bezvadná parta. Zůstává jen jedna otázka - co příští rok? A má odpověď - časově i náplní něco podobného (tréninky, závody, turistika), pravděpodobně ve střední části Norska, tedy severně od Trondheimu až někam k Bodo. Bude-li zájem.