Kdysi počátkem devadesátých let byl vydán oblíbený průvodce Evropou s prázdnou kapsou. Nechtěně jsem to trochu modifikoval. Ano, již na konci cesty Čechami zjišťuji, že spolu s občanským průkazem jsem doma zanechal i průkaz řidičský (techničák a vše další mám z půjčovny). Ukázalo se, že by to nebyl problém, pokud by člověk nedělal "dopravní přestupky". A ty se v zemích jako Litva a Lotyšsko dělají velmi snadno. Tentokráte se přidalo i Polsko. Ale postupně.
Odjíždíme v sobotu v 7 hod ráno z Jižního Města přes Brno (nabíráme Adu Kuchařovou) do Českého Těšína. Čeká nás "oblíbený" přejezd Polska. Nejprve nás čeká cestou do Varšavy něco na způsob dálnice, ale s úrovňovými křižovatkami a občasnými semafory. Po zkušenostech z minulých let mám z Varšavy strach. Jednak bývá ucpaná, jednak nikdy nevím kdy a kde ztratím ten správný směr a kterou silnicí z Varšavy nakonec vyjedu. Po zkušenostech s lepší silnicí jsme chtěli Varšavu opustit ve směru na Bialystok. Nepovedlo se.
Kus před hranicemi, na lesním úseku poměrně pěkné široké silnice s novým povrchem je do zatáčky rychlost omezena na 60 km. Odhaduji, že na bezpečný průjezd by to chtělo něco pod sto. V okamžiku, kdy se otevírá pohled ze zatáčky vidím policejní auto. Šlapu na brzdu, ale polští policajti s měřící pistolí byli rychlejší. Naměřili 80 km/hod. Myslím, že "neznalci" se zde dají snadno chytit. Měření rychlosti do zatáčky od nás ještě neznám. Ten správný problém nastává, když se ukazuje, že nemám řidičský průkaz. To se blbě ukecává, obzvláště když člověk nevládne odpovídající řečí (s ruštinou jsem si netroufl). První ortel zní 500 zlotých, potom to klesá na 200. Pochopitelně zloté nemám a tak jsem poslán do blízkého stánku si je vyměnit. Mezi tím ostatní členové posádky mají možnost registrovat, jak to funguje. Policajti odhadují svoji kořist podle zvuku motoru a podle toho buďto střílejí nebo ne. Výměna se nepodařila a tak mi policajti spočítali kurs a stojí mne to 70 euro. A výměna řidičů.
Za volant usedá Míra. Přejíždíme hranici do Litvy. Prvně v životě se nám daří projet Litvu bez placení pokuty za zvýšenou rychlost. V Lotyšsku hned za hranicemi opět přebírám řízení. Trefuji správně nový okruh kolem Rigy. Jen identifikace zda jsem v obci, v okrese, či v řece nebo potoce mi dělá potíže. Označení je zde jiné než na jaké jsme zvyklí s předchozích zemí. Navíc je noc a nikde kolem silnice žádné větší množství domů. O tom, že jsem v obci se dozvídám opět od policajtů. Naměřili mi 89, to při povolené rychlosti 90 je úspěch (dávám si pozor), ale bohužel v obci to mělo být 50. Situace se značně dramatizuje v okamžiku, kdy se ukazuje, že řidič za volantem nemá řidičský průkaz. Tentokráte v můj prospěch hovoří, že se mohu snažit v ruštině. Se starším policajtem se úspěšně rozvíjí rozhovor. Kam jedeme, na orienťák, ty můžete dělat i tady, vím, běhal jsem tady v Rize každou středu Magnit, atd. Ukazuje se, že staršímu je nadřízený mladší a ten rozhoduje, že musíme jet za nimi na stanici a rozhodnutí ponechá na náčelníkovi. Jedeme snad dvacet kilometrů (ale stále v našem směru). Dovídáme se, že podle jejich zákonů mohou auto s řidičem bez dokladů zabavit. Ale výsledkem nakonec je, že nejen že mi vrací všechny doklady, ale neplatím ani pokutu. Jen za volant musí opět usednout Míra.
Řízení přebírám až v Estonsku. Zde jsem ještě nikdy pokutu neplatil a ani neměl kontakt s policajty. Bohudíky, ani letos se to nemění. Do Tallinnu i přes zdržení způsobená přátelskými rozhovory přijíždíme v neděli okolo deváté hodiny ranní. a již na první pohled je vidět, že se zde něco chystá. Ulice jsou plné dětí, mládeže, dospělých, v krojích, cvičebních úborech atd. Vše nasvědčuje tomu, že co nejdříve bude hlavní ulice uzavřena pro veškerou dopravu. Potřebujeme tedy co nejrychleji najít cestu do přístavu, kde máme v úmyslu zaparkovat do odpoledne než najedeme na náš trajek do Finska. Na druhý pokus nacházíme správný směr. A rychle spěcháme zpět se podívat, co se bude dít. Když se vrátíme na hlavní třídu "prvomájový průvod" je již v plném proudu. Po chvíli se od starší skupinky žen dovídáme, že jde o jednou za čtyři roky se konají slavnost písní. Veškeré oblasti, školy a nevím co pochodují městem doprovázeny řadou hudebních skupin.
Po několika hodinách průvod končí a my se vidáváme na krátkou vycházku starým Talinem. O půl čtvrté máme sraz u auta. Najíždíme na trajekt společnosti Viking Line. Po zkušenostech z poslední návštěvy, kdy na místě nebylo možné se dostat na žádnou loď mám tentokráte zajištěny lístky z pražského Čedoku již od února. V 16:45 východoevropského vyplouváme a o tři hodiny později jsme v Helsinkách.

Rychle se nám daří opustit hlavní město. Jedeme na pozdní večerní prohlídku starobylého pevnostního města Hamina. Jak se ukazuje, tak nic se nemůže vyrovnat leteckému snímku, který jsem našel na internetu, ale ten nemáme šanci uskutečnit. Po krátké prohlídce opouštíme město a jedeme "zakempovat na divoko". O půlnoci po 42 hodinách "práce" uleháme.

V úterý pokračujeme do dalšího finského národního parku Koli nad jezerem Pielinen. Byli jsme zde již při předchozí návštěvě, ale tentokráte máme více času a můžeme navštívit všechny hlavní vrcholy. Horní parkoviště u hotelu je uzavřeno (zákaz mimo hotelové hosty), ale ze spodního parkoviště nás nahoru dopravuje zdarma lanovka. Poté již následuje hřebenová cesta a naučná stezka přes tři vrcholy, Ukko Koli (nejvyšší, 347 m), Akka Koli a Paha Koli.

Dále již kopírujeme naší trasu z roku 2004 pouze s jednou výjimkou. Ve městečku Nurmes navštěvujeme pneuservis, poněvadž z naší levé zadní pneumatiky odletují "cáry" kordu. Již s novou pneumatikou navštěvujeme tunel pro lyžaře běžce ve Vuokatti. V místě se letos konají druhé největší finské vícedenní letní závody - Kainuun Rasti Viikko. Pokračujeme dále až do Suomussalmi, kde máme zajištěno ubytování ve škole (čtyři noci) a okolní mapy poslouží pro náš "tréninkový kemp" před vlastní veteraniádou. Klíče jsou pro nás připraveny v informačním centru, zde si nás též vyzvedá paní učitelka, která nám ukazuje vše co bychom mohli v místě našeho ubytování - škole, potřebovat. Škola leží asi 7 km severně od centra města ve směru naší další trasy na veteraniádu. Ohromná perfektně vybavená kuchyně, třídy, záchody, sprchy, sauna, učitelská místnost. Večer přijíždí moje známá a přiváží nám mapy tří prostorů. To pro našich pět plánovaných tréninků by mělo dostatečně stačit. Jedeme nakoupit oblíbené finské potraviny - jogurty, mléko, marmelády a zmrzliny. Dokupuji i olej (na pečení), ocet (na saláty) a maso. V následujících deseti dnech (i po přesunu na veteraniádu) se budeme moci v kuchyni vyřádit.

Následující tři dny (středu, čtvrtek a pátek) máme v úmyslu se trochu seznámit se severofinským terénem. První dva dny po dvou fázích, v pátek již jen jednou a v sobotu se přesuneme. Přípravu prvního tréninku nám usnadní dvojice Honza a Tomáš, kteří se rozhodli, že si zaběhnou na mapě Hulkonniemi, která sloužila před závody v roce 2004 pro trénink sudou a lichou. A na všech kontrolách nám zanechají oranžové fáborky. Kromě první kontroly, kde mapa trochu neseděla trénink zvládáme a já jsem mile překvapen, jak kluci uspěli se správným umístěním kontrol. Po tréninku zajíždíme na jižní výběžek mapy do jezera, abychom dali koupel. Voda je studenější než jsme čekali.
Druhý (odpolední) trénink vymýšlím já. Je na 13 let staré mapě Hiidenvaara. A jsou to okruhy. Do stavby čtyř okruhů se zapojujeme všichni, kluci postaví cca polovinu a zbytek si rozdělíme mezi nás - veterány. Terén se nám líbí a je překvapující, že až na několik novějších cest podle kterých se stejně nedá postupovat prakticky vše sedí.
Čtvrteční dopolední trénink si bere na starost Zdeněk Koč. Základem je na mapě Pieni Kianta (z poslední etapy před třemi roky) trať D40 upravená tak, aby start a cíl mohl být na stejném místě, takže je doplněna o několik kontrol. Na stavbě se podílejí všichni, nejvzdálenější kontroly opět staví Honza a Tomáš. Terén je velmi náročný a tak jsme zde jak při stavbě, tak při absolvování tratě více než dost dlouho. Někteří si sáhli téměř na dno svých sil. Podložka je velmi nerovná a kamenitá a tak je řada míst, kde vůbec nelze mluvit o běhu, ale jen o usilovné chůzi.
Odpolední trénink opět připravuji já. Je opět na mapě Hiidenvaara a je zaměřen na dlouhé postupy. Kluci staví po dvou a my každý po jedné kontrole tak, že potom obíháme následující do okruhu proti směru hodinových ručiček a končíme kontrolou, která předchází námi postavené kontrole. Již při stavbě některých kontrol se ukázaly problémy (terén je vertikálně podstatně méně výrazný než jak to vypadá v mapě a hlavně přestože je podle mapy bílý a i ve skutečnosti průběžný, tak viditelnost je velmi omezená. Všichni jsme si pořádně mákli.
Bohužel v noci se mění počasí. Mizí slunce a začíná déšť. Též se citelně ochlazuje. Proto páteční dopolední trénink nahrazujeme vycházkou s mapou do nejkamenitějších oblastí mapy Pieni Kianta. Odpoledne je věnováno odpočinku, nákupům zásob a předběžnému balení.
V sobotu dopoledne vygruntujeme školu, domlouváme se telefonicky co s klíčem a odjíždíme směr Kuusamo. Cestou děláme ještě jednu zastávku "na poli se strašáky". Jde o umělecké dílo, které vytvořil finský tanečník Reijo Kela narozený v Suomussalmi. A máme štěstí, poněvadž právě při naší zastávce zde probíhá jeho "performance", či česky vystoupení. V brzkém odpoledni projíždíme zdejším největším městem Kuusamo a dojíždíme až do centra WMOC, do lyžařského střediska Ruka na úpatí stejnojmenné hory Rukatunturi, kde tunturi znamená hora. Jdeme se odprezentovat.