FINSKO 2007 - druhá část.
(30.6. - 17. 7. 2007, 18 dní)


D) WMOC - veteraniáda

Logo závodů Prezentace je trochu komplikovanější než jsem čekal. Máme nějaké nedoplatky, neviděl jsem důvod proč skládat zálohu na Emit rok předem a potom se nám změnila na jaře dvě jména a za to se též bohatě doplácí. V e-mailu mi bylo sděleno, že nedostanu oddílovou obálku dříve, dokud nedoplatím. Tak jdu přímo k pokladně, tam trochu nechápou, ukazují mi kolik mám doplatit, já jim, že tolik chci doplatit, ale nakonec se vysvětluje, že nepočítali s tím, že půjdu přímo platit, ale že mne tam pošlou až od prezentace, kde se dávají obálky a nějaké lejstro. Nakonec nejdříve zaplatím, jdu zpět k prezentaci, zde dostávám nějaké lejstro, které předám u pokladny a od pokladny opět něco k prezentaci. Tím je vše vyřízeno. Poté jdu převzít Emity. U jednoho chybí úchyt. Dá to značnou chvíli hledání než najdou jiný Emit s úchytem. Zbývá již jen to nejduležitější. Ubytování. Obstarává to jakási cestovní kancelář, která sídlí o patro níže. "Obsluhují" zde dvě dívky. Jedna je plně vytížena zařizováním ubytování pro Jardu Schlinga, druhá se stará o zbytek. Konečně asi po půl hodině přicházím na řadu. Po kontrole že máme zaplaceno mi je u velké mapy ukázáno, kde máme ubytování hledat, dovídám se číslo kodu kterým si otevřeme před srubem skříňku s klíčem a do které klíč po odjezdu opět uložíme. Jedeme se ubytovat. V daném místě zvaném Rukan Salonki je asi 10 srubů kolem jezírka ve kterém na ostrůvcích spojených lávkami jsou domek s veřejnou saunou, náš srub zvenčí náš srub uvnitř náš srub uvnitř náš srub, kuchyně okolí, Rukan Salonki domek s grilem, "kavárna" zatím zavřená a několik dalších domečků. U jezírka je k volnému použití pramička - momentálně z ní několik Rusů chytá rybu. Náš srub je pro 13 osob, čtyři dvoulůžkové pokoje v přízemí, pět postelí v prvním patře, či spíše v podkroví. Ze shora je z bezpečnostních důvodů spuštěn lanový žebřík pro případ úniku. Dva záchody, dvě sprchy, sauna, sušárna a bohatě nádobím vybavená kuchyně. Pouze chybí varná konvice (všude jsou spíše zavedeni na překapávače), ale tu má sebou Jarda. Jen rozměr ledničky a mražáku je pro 13 osob trochu malý (nesrovnatelné se školou). Dále uprostřed místnosti krb, televize a věž. Po vypakování a obhlídce okolí se vracíme ještě něco dokoupit. Pozdě, je sobota odpoledne a vše se zavírá již v 19 hodin.
mapa pro Midnight Sun Race Určujeme program na příští den, na neděli. Jedeme se podívat do centra. Poté následuje prohlídka místních supermarketů (zde je nutné zmínit, že v jednom z nich se setkávám s Davidem, který mi přivezl z Česka řidičský průkaz), pozdní oběd a příprava na večerní závod Midnight Sun Race, který začíná v osm večer. Na start se jede lanovkou na vrchol nejvyšší hory Rukatunturi. Prostor závodů je namotán na svazích hory přes řadu sjezdovek a na sousedícím kopci, kde jsou dva skokanské můstky. Prakticky jsou tři kategorie o délkách 6, 4 a 2 km, každá z nich rozdělena na několik variant, podle počtu přihlášených závodníků na danou délku. Nemusím vše "nej" a tak se spokojuji délkou 4 km (jako většina našich veteránů). Honzu a Tomáše jsem přihlásil na nejdelší. Honzovi se daří, dlouho se drží na prvním místě, nakonec obsazuje druhé místo za jedním Finem.
slavnostní zahájení slavnostní zahájení V pondělí jedeme dopoledne na model. K dispozici jsou dva prostory. Vybíráme prostor, který je v sousedství finále a přes silnici je druhá kvalifikace. Odpoledne děláme časový rozvrh podle startovních časů a kdo kterým autem pojede následující dny. V pozdním odpoledni jedeme na slavnostní zahájení do centra oblaszti, města Kuusamo. Po průvodu městam a nástupu na místní stadion následuje zahájení - několik proslovů, které jsou zpestřeny vystoupením stárnoucí místní zpěvačky a naopak místního téměř nezletilého zpěváka. Vše je zakončeno vystoupením místních gymnastek na melodie (jsme ve Finsku) skupiny Nightwish.
A od úterka pak již následuje první kvalifikace, druhá kvalifikace, den volna a finále. Jestliže po našem příjezdu nás stále pronásleduje deštivé počasí a v den půlnočního závodu dokonce pěkná kosa, tak počasí se postupně vylepšuje, při druhé kvalifikaci již neprší a obloha se občas protrhne, v den volna je většinu dne nádherně (prší až večer) a i finále je slunečné.


Několik slov o veteraniádě.
Přehled posledních veteraniád 
Od roku 1994 každoročně, předtím po dvou letech. Dříve jako Veterans World Cup, od roku 1998 jako 
World Masters Orienteering Championship.
	Rok	Místo					Počet závodníků
	1992	Austrálie (Tasmánie)	VWC		  ?
	1994	Skotsko (Aviemore)	VWC		2869
	1995	Rusko (Petrohrad)	VWC		  ?
	1996	Španělsko (Murcia)	VWC		2586
	1997	USA (Minneapolis)	VWC		1868
	1998	Česko (Nový Bor)	WMOC		4000
	1999	Dánsko (Arhus)		WMOC		3606
	2000	Nový Zéland		WMOC	  	?
	2001	Litva (Klajpeda)	WMOC		2687
	2002	Austrálie (Bendigo)	WMOC		1242
	2003	Norsko (Halden)		WMOC		3527	
	2004	Itálie (Asiago)		WMOC		?
	2005	Kanada (Edmonton)	WMOC		?
	2006	Rakousko (Wiener Neustadt)		4116
	2007	Finsko (Kuusamo)	WMOC		4050
Poznámka: pokud má někdo data tam, kde mám otazníky, prosím, doplňte mi je. Děkuji.
Je to tedy druhé nejpočetněji obsazené mistrovství po loňském Rakousku. Počet zemí 35, vloni 41. Pokud připočteme ještě 375 závodníků v neveteránských kategoriích, tak jsme na počtu 4425. O daný počet se zasloužili hlavně domácí Finové, kteří počtem 2665 tvořili téměř dvě třetiny celkového počtu závodníků. Druhou nejpočetnější výpravou byly "od vedle" Rusové (382), dále Švédové (320), Norové (261) a Estonci (181). Tím končí výčet sousedů. Následuje Švýcarsko (87), Lotyšsko (75) a osmou nejpočetnější zemí je Česko (60). První desítku uzavírá Velká Britanie (56) a Německo (42). Mezi "exoty" s jedním závodníkem se zařadily Argentina, Brazilie a Turecko.
Nejpočetnější kategorií u žen jsou již po šest let D55 (194), v minulém desetiletí to bývala kategorie D50. Následují D60 (183), D50 (179), D45 (174), D40 (139) a D65 (131), tedy "výrazné omlazení" co do počtu v kategoriích D40 a D45, které byly v minulosti podstatně méně zastoupené.
V mužích je stárnutí nejpočetnější kategorie výraznější. V polovině devadesátých let to byli H50, v roce 2001 již H55 a od roku 2003 to jsou H60. Letos ji předstihla těsně mladší kategorie H55 (417), v H60 "jen" 413 účastníků. Bude zajímavé sledovat, kam až půjde vliv prodlužujícího se věku (viz vysoké počty pětašedesátek). Následují H65 (392), H50 (385), H45 (317), H40 (274) a H70 (254). V kategorii 75 je 120 mužů a 26 žen, v kategorii 80 je 42 mužů a 14 žen, v kategorii H85 deset mužů a jedna žena, v nejstarší kategorii H90 jeden muž. V ženách tentokrát nejstarší kategorie nemá zastoupení.

mapa pro první kvalifikaci mapa pro druhou kvalifikaci mapa pro finále A nyní k tomu nejdůležitějšímu - k prostoru závodu, terénu a mapám. Mapy jsou pochopitelně pro všechny v měřítku 1:10000 a na první pohled je v nich bohatě zastoupena modrá barva. A vzhledem k deštivému počasí není nejmenším problémem být občas po pás v bažinách. Všechny tvary jsou velmi nevýrazné a viditelnost je místy velmi snížena i když hustníky v našem slova smyslu to nejsou. Na rozdíl od nás se zde bohatě setkáváme s umístěním kontrol na mraveniště. V mapě jsou obvykle jen ty, která jsou od jeden a půl metru výše. Speciální značkou jsou řádky z hnědých teček, které se u nás používají pro mělkou suchou rýhu. Zde znamenají, že v prostoru jsou strojově udělány rýhy v nepravidelné vzdálenosti a směr teček je určující pro směr rýh. Po jejich směru není problém běžet i v zeleném (stromy rostou na hřbetech rýh), napříč to je značná překážka.
I při takto velkých závodech se lze setkat se situací, kdy pořadateli organizace naprosto selhala. Stalo se to hnedka první den na startu první kvalifikace. Jsou tři starty, ale všechny jsou ve stejném místě, prakticky se jedná o tři koridory vedle sebe. Podle pokynů mají závodníci projít vstupní branou na svůj start 6 minut předem. Tam jim bude vynulována emitová karta a tři minuty před startem vstupují do prvního ze tři startovních boxů (to je obdobné jako u nás). Ale když přicházím na start asi 10 minut před svým časem, tak tam je hrozen několika stovek závodníků skrz které se nelze protlačit (všichni se bojí, aby je někdo nepředběhl a aby něco nepropásli). Přes masu závodníků není vůbec vidět, kde je který koridor. Když se mi podaří zjistit kde je ten můj a snažím se cpát dopředu, je mi bráněno finským pořadatelem, který rozumí pouze finsky. Snaha ukázat mu na startovním čísle, že bych se měl již prodrat někam dopředu je neúspěšná (možná, že ani číslovky nezná). Konečně se nás dá dohromady několik se stejným startovním časem, ale prodrat se nelze. Když konečně se nám podaří dohlédnout na velikou tabuli ukazující čas a vidíme, že již dvě minuty máme závodit, tak za ohromného nadávání a řevu se snažíme prorazit. Nakonec jsme zčasti úspěšní a prodereme se do prvního boxu. Zde nás odškrtnou, jdeme hned do dalšího koridoru, kde si bereme popisy a do posledního koridoru k mapám. Již uběhlo více než tři minuty od mého startu. Náhle si uvědomuji, že jsem nikde nenarazil na nikoho, kdo by mi umožnil vynulovat si kartu. Vracím se zpět a dovolávám se někoho. Nikdo nereaguje. Nakonec tedy vybíhám do lesa s vědomím, že jsem tady zbytečně a že pokud se to nějak nevejde do karty nebo to z ní nepůjde vyčíst, tak jsem běžel zbytečně a budu hnedka v první kvalifikaci disk. S pocite, žese tedy jen tak proběhnu, když už jsem tady, absolvuji celý závod. V cíli jsem mile překvapen, když na základě vyčtení mé karty dostávám kompletní mezičasy. Později zjišťuje, že vu informací umístěná kontrola, která měla prověřit funkčnost karty a kterou jsem pochopitelně před závodem navštívil, fungovala též jako nulování.
Druhý den se dozvídáme, že tento zmatek byl "pouhých" 40 minut, že byl podán protest a že všichni, kteří měli startovat v tomto intervalu mají jít nahlásit jakou časovou ztrátu následkem toho utrpěli. Pokud to bude rozhodovat o umístění v lepším, či horším finále, tak k tomu bude přihlíženo. Zsda tomu tak nakonec bylo nevím. Na lepší finále bych musel mít lepší součet časů o 7 minut a já vím, že jsem neztratil na startu více než 4 minuty. To že jsem na základě toho běžel laxně, bez zájmu se těžko dá prokázat. Druhý den na startu již je perfektní pořádek a když to zmiňuji jednomu z pořadatelů, dostávám lapidární odpověď - učíme se.
toto obdržel každý při vyčítání za cílem Co stojí za zmínku je to co dostane závodník v cíli. Za cílovou čarou si nechá vyčíst kartu a potom kdykoliv (hned po závodě, nebo až po občerstvení, po převlečení), může navštívit samostatný vyčítací stan. Zde dostane doslova vysvědčení formátu A4. Jsou zde nejen ztráty na nejlepší mezičas na každé kontrole, ale i na nejlepší daný čas na dané kontrole (včetně pořadí na té které kontrole) a i celá stránka výsledků - vždy první tři závodníci a potom cca padesátka těch okolo výsledného času (jak těch lepších, tak těch horších).

výhledy ze závěru trailu Druhý nejvyšší vrchol Valtavaara v pozadí Rukatunturi skoky na umělé hmotě na můstku ve středisku Ruka ještě jeden pohled na areál můstků a sjezdovek Volný den mezi kvalifikacemi a finálem je pochopitelně věnován turistice. Jsme zde v těsném sousedství národním parku Oulanka (Oulangan Kansallispuisto) se známým trailem o délce 80 km - tzv. Karhunkierros (Medvědí prsten). Před třemi roky jsme nestihli posledních 8 km a tak s Honzou a Tomášem tato část je našim cílem. Přidávají se ještě Ada a Zdenek Koč. Chtějí před finálem něco kratšího, zatím co zbytek zajíždí do prostřední části stezky, kde lze absolvovat o něco delší okruh. Posledních 8 km trasy se ukazuje být nejkopcovitější. Snad šestnáckrát klesáme a stoupáme, přes druhý nejvyšší vrchol Valtavaaru (s nouzovou chatkou), aby největší výškový rozdíl nás čekal na samý závěr na svazích hory Rukatunturi.

Do finále A se neprobojovalo mnoho českých závodníků. Více najdete zde. Proti jiným letům najdete na předních místech v těch mladších kategoriích řadu reprezentantů.


E) Opět turistika

Národní park Pyhatunturi, soutěska Národní park Pyhatunturi, soutěska Národní park Pyhatunturi, soutěska Národní park Pyhatunturi, soutěska Národní park Pyhatunturi, závěr soutěsky

  • V sobotu, druhý den po skončení závodů pokračujeme dále na sever do Laponska. Přejíždíme polární kruh, projíždíme Kemijärvi a naším cílem je Národní park Pyhä-Luosto. Počasí se přes noc dokonale zkazilo. Prší, je mlha, velmi omezená viditelnost. Zajíždíme do jižní části parku, do lyžařského střediska Pyhä. Je nám jasné, že z pěti vrcholů této části nazývané Pyhätunturi, což znamená Svaté tundrové vrchy nic neuvidíme. Ale zajímavá by měla být soutěska mezi prvními dvěma vrcholy Kultakero a Ukonhattu. Vydáváme se po skupinkách na cestu s tím, že každý půjde jak daleko chce a u auta se sejdeme po 5 hodinách. První několika Národní park Pyhatunturi - pohled do kraje Národní park Pyhatunturi, tundra Národní park Pyhatunturi, Karhunjuomalampi Národní park Pyhatunturi, barevná bažinka kilometrový úsek kamenitou soutěskou je nádherný. Pochod je usnadněn tím, že přes kamenná pole je udělána několika kilometrová "lávka". I sestup do soutěsky a výstup je po dřevěnném schodišti. Vůbec usnadňování pochodu stavbou dřevěných "schodišť je pro Finsko typické (stejně tak jako množství povalových stezek přes bažiny apod. Jestli Norové se vyžívají ve stavbě silničních tunelů, tak Finové ve stavbě dřevěných pasáží na turistických stezkách (jen jsem zatím neobjevil čemu holdují Švédové). Po opuštění soutěsky vystoupáme na boční hřeben a po chvíli docházíme k odpočinkovému místu se srubem jménem mapa Národního parku Pyhatunturi Karhunjuomalampi (lampi znamená, že tam bude domeček, laavu, že pouze přístřešek). Dále se charakter cesty mění, Pokračujeme poměrně otevřeným prostorem s řídkým porostem, tundrou. Mohlo by to být hezké, kdyby bylo něco vidět. Na dalším místě, kde kdysi měla být chata Annikilampi již nic není. Chta byla zbořena a je zde pouze upozornění, kde jsou nejbližší sruby použitelné pro přespání. Další pokračování cesty až k jezeru zavrhujeme, co jsme mohli vidět jsme viděli, dále by šlo již jen o kráčení v mlze a dešti. Vracíme se k autu. Po chvíli po nás postupně docházejí další skupiny. Nikdo až k jezeru nešel. Navštěvujeme místní "Visitor Centre". Náladu nám trochu vylepšuje informace, že dneska je nejhorší počasí, zítra má být již teplo a oblačno, pozítři bouřky.
    Rušíme druhý dnešní výlet (dosti bylo deště), který má být v severní části tohoto parku v místě zvaném Luosto. Rozhodujeme se dojet co nejdále k hoře Saana, abychom využili zítřejšího pěkného počasí (podle předpovědi) k výstupu.

  • Opouštíme park a jedeme přes Kittilä (očista v řece Ounas) a Muonio až nakonec úzkého výběžku Finska mezi Švédskem a Norskem do Kilpisjärvi. Hledáme místo na noční přespání, které by zároveň mohlo sloužit k výstupu na horu. Trochu jsme přejeli a tak před hraniční čarous Norskem obracíme. Zakempujeme v místě odkud vede též cesta do Přírodního parku Iso-Mala, do místa, kde se stýkají tři severské státy - Finsko, Norsko a Švédsko. Tak jak jsme se posouvali rychle k severovýchodu, tak se počasí vylepšovalo a poslední hodiny již jedeme sluncem, ozářenou krajinou. A jsme prakticky v finská pornohvězda Saana nejsevernějším místě naší cesty na 69 poledníku. O hoře Saana jsem se dočetl v průvodci, že je považována za nejkrásnější finskou horu. Když jsem hledal její fotografii a zadal si minulý rok do vyhledávače jméno Saana vyjely mi odkazy na pornoherečku stejného jména. Co ji ctí je to, že je to též Finka. Až po upřesnění "mountain" jsem se dočkal výsledku. Situace se během roku změnila. Nyní již vyhledávač "vyplivne" velké mnořství českých odkazů skutečně jen na tuto horu ve Finsku.
    pohled na horu Saana pohled na horu Saana
  • Stavíme stany, navečeříme se a většina z nás se vydává na půlnoční výstup na vrchol hory Saana. Svítí slunce a toho se musí využít. Cesta vede zprvu přes řadu drobných hřbítků a bažinek březovými hustníky. Trochu máme problémy na křižovatkách vybrat správnou cestu, poněvadž jméno Saana na žádném ukazateli nefiguruje. Jen množství bažinek nám zabraňuje vydat se přímo, abychom opustili les a vyběhli na holé pláně, kde již je naprosto snadné najít kudy cesta vede. Téměř kilometr dlouhé dřevěné schodiště vedoucí vzhůru bylo totiž viditelné již od silnice. Konečně po několika zacházkách (cesta Saana, dřevěné schodiště Saana, vrchol přesně o půlnoci na svazích, setkání vystupujících a sestupujících pohledy při výstupu a z vrcholu Saany jsou nádherné pohledy při výstupu a z vrcholu Saany jsou nádherné je totiž skutečně natočená tak, že by to nikdo neočekával) se dostáváme na začátek schodiště. Před námi je holý svah porostlý místy jen travou, mechem a lišejníky. A fouká vítr takže po několika dnech jsme na chvíli osvobozeni od komáru. Od konce shodiště se hora pozvolna pokládá a tak máme před sebou ještě dlouhý, chvílemi nekonečný, úsek až na vrchol k vrcholové schránce s knihou a k vrcholové pyramidě. Cestou jsme vpovzdáli minuli televizní (a možná i jiný) vysilač. Zde jen krátkou odbočku. Finsko je země, kde lze skutečně mluvit téměř o stoprocentním pokrytí území signálem pro mobilní telefony. Relativně plochý terén z pohledy při výstupu a z vrcholu Saany jsou nádherné pohledy při výstupu a z vrcholu Saany jsou nádherné pohledy při výstupu a z vrcholu Saany jsou nádherné sestup po schodišti po úbočí Saany kterého vystupuje občas nějaký kopec s vysilačem obstará vše. Na rozdíl od nás, kde bych si typoval, že nebude pokryto signálem více než 30% území (i když možná s 95% obyvatel). Výhledy z vrcholu 1029 m vysoké hory jsou fantastické. Východním směrem zvlněná krajina s řadou jezer, západním směrem ostré štíty a sněhová pole norských hor. A do toho půlnoční slunce, které tomu poskytuje měkké kontury. Skutečně tato posvátná hora Sámu stojí za to. Bohužel vracíme se zpět do ráje komárů.

  • Ráno v neděli si trochu přispíme. Jedeme zpět stále kolem řeky, která tvoří hranici se Švédskem až do Muonia. Zde několikrát odbočujeme a zajíždíme, jak jinak než opět do lyžařského střediska, tentokráte jménem Pallas. Jsme v třetím největším finském národním parku Pallas - Yllästunturi kansallispuisto, Pallas - Yllästunturi, sobi na parkovišti v Pallas Pallas - Yllästunturi, sobi na parkovišti v Pallas Pallas - Yllästunturi, odchod od jezera Vuontisjärvi Pallas - Yllästunturi, chata Montellinmaja Pallas - Yllästunturi který vznikl v roce 2005 začleněním staršího Národního parku Pallas-Ounastunturi do přírodní rezervace Ylläs - Aakenustunturi. Našim cílem je severní část tohoto nového parku, která pokrývá původní národní park. Zde nás čeká část známeho trailu Pallas - Hetta o délce 55 km známého též pod označením "letní tůra".
    Dělíme se na dvě skupiny, které jdou proti sobě. První vychází přímo z centra Pallas, druhá zajíždí k jezeru Vuontisjärvi a zde zanechává auto, s kterým se Pallas - Yllästunturi, krajina s osamocenými zakrslými stromy Pallas - Yllästunturi, a ještě jednou Taivaskero, tentokráte od severu Pallas - Yllästunturi, vrchol Taivaskero, 809 m Pallas - Yllästunturi, nejvyšší vrchol Taivaskero, 809 m od východu Pallas - Yllästunturi, Pyhäkero, 775 m první skupina vrátí do cíle druhé skupiny, tedy zpět do Pallas. Je nádherné slunečné počasí. Tuto část trasy tvoří holé, kamenité nebo travnaté vrcholy velmi plochého tvaru. Lze říci, že vrcholy dosahují délky několika kilometrů. Výstup na zdejší nejvyšší horu Taivaskero (809 m) je v závěru tak plochý, že vystoupat o několik centimetrů vyžaduje popojít o Pallas - Yllästunturi, jezírko před Rihmakuru Pallas - Yllästunturi, sob hlídá chatu Nannalakuru mapa Národního parku Pallas-Yllästunturi stovky metrů. Nakonec stejně asi bylo rozhodnuto uprostřed téměř dokonalé roviny, že toto je vrchol až nakupením kamenné pyramidy. Na cestě je několik bezobslužných chat různé velikosti. V jedné z nich jsou ještě teplá kamna od něčího nočního pobytu. Tu největší hlídá veliký sob s mohutným parožím, který ji neustále obchází. Opět větší část trasy je bez přítomnosti komárů. Vše si komáři a hlavně ovádi vynahrazují jakmile vstoupíme mezi stromy při sestupu k jezeru. Tím turistická část končí. Nyní nás již čeká jen dlouhá cesta domů.

    u moře 90 km před Umea Využíváme toho, že jsme stále v oblasti, kde noc je neznámý pojem a snažíme se ukrojit kousek ze zpáteční cesty. Muonio, Pello, Aavasaksa, stále podél švédské hranice. Zde opouštíme Finsko a před námi průjezd prakticky celým Švédskem. První změnu zaznamenáváme na silnicích. Finské rychlosti 100, 80 a 60 kilometrů na cedulích jsou vystřídány údaji 110, 90 a 70 km. Obzvláště první úsek pěknou lesní silnicí bez přítomnosti jakýchkoliv obcí s předepsanou rychlostí 110 km je velmi příjemný. Projíždíme Töre, míjíme Luleu a asi 90 km před městem Umea u městečka Lövänger zajíždíme k moři. Zde, jak se později ukazuje je naše poslední noc ve stanech.

  • V pondělí ráno pokračujeme. Zda pojedeme do večera s dalším přespáním nebo nonstop přes noc bude záviset na "stavu" obou řidičů. Silnice od Finských hranic až do Gävle až na drobné výjimky kolem větších měst je budována postupně jako tříproudá, kdy se střídají vždy po cca dvou až třech kilometrech v daném směru jeden a dva pruhy. Pokud jsou v daném směru dva pruhy, tak je předepsána rychlost 110 km, pokud jeden pruh, tak 90 km. Bohužel ke konci jednoho pruhu se vždy rychlost zpomalí z 90 km na 80, případně 70 km. Není to problém pro živější vozidla u kterých akcelerace o cca 40 km je záležitost několika vteřin. Ale náš Transit je přeci jen dosti líný a tak než to rozjedu ze sedmdesátky na stodeset, tak dva pruhy končí. Předjet tedy někoho se daří jen výjimečně a je to nervyničící jízda brzda, plyn po stovky a stovky kilometrů. Rezignovat a jet sedmesát, osmdesát, místo stodeset, znamená jet to o několik hodin déle. Konečně po cca 600 km se dočkáme kousku dálnice. Po dálnici míjíme Uppsalu, průjezd Stockholmem je rovněž bez problému a první větší zastávku děláme navečer před Jönköpingem u městečka Gränna. Jdeme se vykoupat do jezera Vättern a uvařit teplou večeři. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat dále a kdyby bylo nejhůře, tak "hodíme" nocleh v Dánsku pod mostem na ostrově Mon. Švédsko opouštíme trajektem v Helsingborgu. Most mezi Malmö a Kodaní pro nás nemá smysl (jednak jsem jej již viděl), v noci by stejně nebylo nic vidět a navíc je trasa kilometrově delší a co se týče poplatku, tak i dražší. Úsek Helsingor - Rodby je otázkou dvou hodin. Je již úterý. Trajekt a jsme v Německu. Za Lübeckem nás ukazatelé oproti původním plánům (okolo Česká Republika, Praha, Jižní Městom - Háje Hamburku) posílají na Berlín ve směru na Wismar. V mapě 5 let staré má sice teprve projektovanou dálnici, ale co kdyby. Projektované úseky až do Wismaru jsou dokončeny, ale pokračování přes Schwerin ještě není a náhle u Wismaru se mění označení na cedulích a dovídáme se, že to nebude do Berlína po nové A14, ale přes Rostock po A19. Má důvěra, že Němci jsou "pünktlich" se hroutí. Pokračujeme kolem Berlína - je již dopoledne a krátit si to přes centrum (což má smysl v noci) nemá smysl. I informační tabule na dálnici hlásí "Stau". Prvně se projedeme po novém úseku dálnice z Drážďan do Ústí nad Labem. Poslední problém máme v Praze. Z dálnice se nedá na Jižním Městě vyjet a musíme se jet otočit až do Průhonic. V úterý po druhé odpoledne (o cca 15 hodin dříve proti plánu) jsme v Praze na Hájích.

    Foto Zdenko Procházka a Vlaďka Brumková.

    První část článku naleznete zde.

    Více informací získáte od: prozde@seznam.cz (Zdenko Procházka)