Prezentace je trochu komplikovanější než jsem čekal. Máme nějaké nedoplatky, neviděl jsem důvod proč skládat zálohu na Emit rok předem a potom se nám změnila na jaře dvě jména a za to se též bohatě doplácí. V e-mailu mi bylo sděleno, že nedostanu oddílovou obálku dříve, dokud nedoplatím. Tak jdu přímo k pokladně, tam trochu nechápou, ukazují mi kolik mám doplatit, já jim, že tolik chci doplatit, ale nakonec se vysvětluje, že nepočítali s tím, že půjdu přímo platit, ale že mne tam pošlou až od prezentace, kde se dávají obálky a nějaké lejstro. Nakonec nejdříve zaplatím, jdu zpět k prezentaci, zde dostávám nějaké lejstro, které předám u pokladny a od pokladny opět něco k prezentaci. Tím je vše vyřízeno. Poté jdu převzít Emity. U jednoho chybí úchyt. Dá to značnou chvíli hledání než najdou jiný Emit s úchytem. Zbývá již jen to nejduležitější. Ubytování. Obstarává to jakási cestovní kancelář, která sídlí o patro níže. "Obsluhují" zde dvě dívky. Jedna je plně vytížena zařizováním ubytování pro Jardu Schlinga, druhá se stará o zbytek. Konečně asi po půl hodině přicházím na řadu. Po kontrole že máme zaplaceno mi je u velké mapy ukázáno, kde máme ubytování hledat, dovídám se číslo kodu kterým si otevřeme před srubem skříňku s klíčem a do které klíč po odjezdu opět uložíme. Jedeme se ubytovat. V daném místě zvaném Rukan Salonki je asi 10 srubů kolem jezírka ve kterém na ostrůvcích spojených lávkami jsou domek s veřejnou saunou, domek s grilem, "kavárna" zatím zavřená a několik dalších domečků. U jezírka je k volnému použití pramička - momentálně z ní několik Rusů chytá rybu. Náš srub je pro 13 osob, čtyři dvoulůžkové pokoje v přízemí, pět postelí v prvním patře, či spíše v podkroví. Ze shora je z bezpečnostních důvodů spuštěn lanový žebřík pro případ úniku. Dva záchody, dvě sprchy, sauna, sušárna a bohatě nádobím vybavená kuchyně. Pouze chybí varná konvice (všude jsou spíše zavedeni na překapávače), ale tu má sebou Jarda. Jen rozměr ledničky a mražáku je pro 13 osob trochu malý (nesrovnatelné se školou). Dále uprostřed místnosti krb, televize a věž. Po vypakování a obhlídce okolí se vracíme ještě něco dokoupit. Pozdě, je sobota odpoledne a vše se zavírá již v 19 hodin.
Určujeme program na příští den, na neděli. Jedeme se podívat do centra. Poté následuje prohlídka místních supermarketů (zde je nutné zmínit, že v jednom z nich se setkávám s Davidem, který mi přivezl z Česka řidičský průkaz), pozdní oběd a příprava na večerní závod Midnight Sun Race, který začíná v osm večer. Na start se jede lanovkou na vrchol nejvyšší hory Rukatunturi. Prostor závodů je namotán na svazích hory přes řadu sjezdovek a na sousedícím kopci, kde jsou dva skokanské můstky. Prakticky jsou tři kategorie o délkách 6, 4 a 2 km, každá z nich rozdělena na několik variant, podle počtu přihlášených závodníků na danou délku. Nemusím vše "nej" a tak se spokojuji délkou 4 km (jako většina našich veteránů). Honzu a Tomáše jsem přihlásil na nejdelší. Honzovi se daří, dlouho se drží na prvním místě, nakonec obsazuje druhé místo za jedním Finem.
V pondělí jedeme dopoledne na model. K dispozici jsou dva prostory. Vybíráme prostor, který je v sousedství finále a přes silnici je druhá kvalifikace. Odpoledne děláme časový rozvrh podle startovních časů a kdo kterým autem pojede následující dny. V pozdním odpoledni jedeme na slavnostní zahájení do centra oblaszti, města Kuusamo. Po průvodu městam a nástupu na místní stadion následuje zahájení - několik proslovů, které jsou zpestřeny vystoupením stárnoucí místní zpěvačky a naopak místního téměř nezletilého zpěváka. Vše je zakončeno vystoupením místních gymnastek na melodie (jsme ve Finsku) skupiny Nightwish.
A od úterka pak již následuje první kvalifikace, druhá kvalifikace, den volna a finále. Jestliže po našem příjezdu nás stále pronásleduje deštivé počasí a v den půlnočního závodu dokonce pěkná kosa, tak počasí se postupně vylepšuje, při druhé kvalifikaci již neprší a obloha se občas protrhne, v den volna je většinu dne nádherně (prší až večer) a i finále je slunečné.

Volný den mezi kvalifikacemi a finálem je pochopitelně věnován turistice. Jsme zde v těsném sousedství národním parku Oulanka (Oulangan Kansallispuisto) se známým trailem o délce 80 km - tzv. Karhunkierros (Medvědí prsten). Před třemi roky jsme nestihli posledních 8 km a tak s Honzou a Tomášem tato část je našim cílem. Přidávají se ještě Ada a Zdenek Koč. Chtějí před finálem něco kratšího, zatím co zbytek zajíždí do prostřední části stezky, kde lze absolvovat o něco delší okruh. Posledních 8 km trasy se ukazuje být nejkopcovitější. Snad šestnáckrát klesáme a stoupáme, přes druhý nejvyšší vrchol Valtavaaru (s nouzovou chatkou), aby největší výškový rozdíl nás čekal na samý závěr na svazích hory Rukatunturi.

Do finále A se neprobojovalo mnoho českých závodníků. Více najdete zde. Proti jiným letům najdete na předních místech v těch mladších kategoriích řadu reprezentantů.