Po roční pauze se letošní WMOC konalo opět v Evropě a i v poměrně přijatelné vzdálenosti
- v Litvě, tedy ve vzdálenosti necelých 1400 km, na místě, které patří k jedněm z mála,
jež stojí v této zemi za návštěvu, na Kurské kose. Proto se do těchto míst vydalo 50 Čechů,
mezi nimi i já. Naše skupina, čítající 8 osob, spojila účast na veteraniadě s návštěvou všech
tří Pobaltských republik (tedy Litvy, Lotyšska a Estonska) a s účastí na části čtyřdenních
závodů v Estonsku. Pokud by se vám zdál článek příliš dlouhý, tak vám dopředu prozradím co
v něm najdete, abyste případně mohli přeskakovat.
Nejprve něco o vlastním WMOC, potom o turistické části našeho zájezdu (doplněno i fotkami)
a nakonec o orienťáku v Estonsku.
WMOC 2001 - Litva
Na úvod trochu statistiky o WMOC. Celkový počet přihlášených
závodníků 2687 (1822 mužů a 865 žen znamenal proti Dánsku (3606) a Novému Boru (přes 5000),
výrazný pokles až na úroveň Skotska (2869) a Španělska (2586). Nejpočetnější výpravou byli
tentokrát Finové (698, v Dánsku 572). Nejvýraznější pokles je u dříve nejpočetnější výpravy,
Švédů (426, v Dánsku 805), ale i Norů (452, v Dánsku 757). Za těmito zeměmi následují Rusové
(155), Litevci (147), Estonci (), dále Němci (99), Švýcaři (92), Lotyši (90) a Velká Britanie
(83). Česká republika je co do počtu až dvanáctá (50, v Dánsku 94) hned za Dány (65). Celkem
36 zemí, což je o jednu zemi více než v Dánsku. Chyběly rarity ve formě jednoho zástupce
(Kostarika, Kuba, Korea, Venezuela, ale třeba i Irsko), přibylo Bělorusko, Hong Kong,
Jugoslávie, Kazachstán, Moldavsko a Jižní Afrika.
Nejpočetnější kategorií, stejně jako v Dánsku jsou u žen D55 (156) následované D50 (142) a
D60 (135). D45 jsou už až čtvrté (127). V mužích oproti Dánsku nejpočetnější kategorie
trochu zestárla a je již v H55 (307), následují H50 (278), H60 (275), H45 (222) a H65 (209).
Nejstarší jsou v kategorii 85 devět mužů a jedna žena, kategorie 90 letos prvně nebyla
obsazena.
Příští rok si opět asi většina z nás dá přestávku (je to v Austrálii) a v roce 2003 máme
možnost se sejít v okolí norského Haldenu (vzdálenost z Prahy něco málo přes 1200 km).
Co říci k letošnímu mistrovství světa "mistrů". Terény u většiny asi splnily přesně to, co
od nich očekávali, tedy velké množství drobných vrstevnicových tvarů v poměrně dobře průběžném
lese. Běhalo se totiž na zalesněných písečných dunách. Shromaždiště a tedy i cílový prostor
(foto) byl vždy pár desítek metrů od moře, hned
za písečnou barierou, táhnoucí se podél celého pobřeží. Mapy pro kvalifikaci 1
a kvalifikaci 2 zahrnovaly nejsevernější část
kosy v okolí Smiltyné. Terén byl "poměrně" plochý, převažovalo velké množství malých terénních
tvarů (kupky, prohlubně, jemná údolíčka a hřbítky). Poměrně velké množství cest. Část prostoru
byla porostlá horskou klečí. Tyto partie byly téměř neprostupné a málo znatelné malé pěšiny
v nich byly velmi obtížně průběžné (i já jsem se nachytal). Převážně velmi čistý les umožňoval
extremně rychlý běh. Rychlost pod 6 min/km pro vítěze i u středních věkových kategorií nebyla
nic výjimečného. Vše působilo poměrně jednoduchým, lehkým dojmem, ale jen do okamžiku ztráty
kontaktu s mapou. Dohledat se potom nebylo jednoduché, poněvadž stejné terénní tvary byly
všude.
Finále se běželo asi o 20 km jižněji v okolí
Juodkranté, kde již kopce dosahovaly výšky přes 50 m. Ve středu mapy ležel tzv. vrch čarodějnic
se spoustou dřevěných soch (v mapě značeno černým křížkem). Malé terénní formy (jako v kvalifikaci)
zde byly již prokombinovány se středními a místy s velmi strmými až 30 m vysokými svahy. Jižní
část mapy měla podstatně méně "průhledný" les, ale i polootevřené prostory, severní část mapy
se více blížila kvalifikacím.
Něco málo k výsledkům. Do A finále postoupilo celkem 22 našich závodníků. Ve finále si potom
nejlépe vedla Ada Kuchařová, která si v D40 doběhla pro zlato a Jarda Křtěnský v H65 pro
stříbro. Výborné je 4. místo Pavly Staré v D55.
Co říci na porovnání s předešlými WMOC či VWC. Mistrovství působilo po pořadatelské stránce
velmi dobrým dojmem, bez nějakých problémů. Mapy již stabilně na vodě odolném papíře a všechny
již pouze v měřítku 1:10000. Ekvidistance 2.5 m. Pro všechny kategorie na rozdíl od Dánska
celá mapa bez ohledu na délky tratí a že to byly úctyhodné plachty (A3 a dokonce 31x55 pro
finále). Popisy kontrol vytištěny jednak na mapách, jednak k dispozici na startu. Startovní
čísla (stejně jako u nás) obsahovala všechny důležité údaje (startovní čas, vzdálenosti,
navíc první polovina čísla odpovídala věkové kategorii a číslu rozběhu v semifinále (např.
60201 znamenalo, že dotyčný běží v H60 druhý rozběh jako první, pro odpovídající ženu, tedy
D60 a druhý rozběh, pak bylo číslo 60701). Kontroly již samozřejmě s elektronickým systémem
SportIdent. Systém již se natolik rozšířil, že pořadatel WMOC v r. 2003, Norsko, zatím používající
pouze svůj systém EMIT, ponechává rozhodnutí na pozdější dobu.
Ale vraťme se do Litvy. Ubytování měla mít naše skupina původně "hard floor" (jak jsem
slyšel, nebylo to prý moc kvalitní). Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost je vyměnit při
stejné ceně za "summer house" (foto) se spaním
na postelích, sprchami a kuchyňkou, tak jsme neodolali. Kromě toho z levnějšího ubytování
byl ještě k dispozici tzv. kemping, tedy možnost postavit si stany na trávníků u těchto
letních domů a využívat sanitárního zařízení a kuchyní v domech. O ceně nic nevím.
Mytí po závodech. Zde opět nebylo v cílovém prostoru zajišťováno. Buďto moře nebo až v
místě ubytování.
Doprava na závody kvůli parkovacím prostorům byla organizována pouze autobusy a klapala
perfektně. Nikdo nezkoušel otestovat, kolik lidí se vejde do dopravního prostředku, všichni
seděli, jezdilo se v neúplně obsazených autobusech.
Pokyny, rozuměj knížečky, opět perfektní, jak co se týká plánků, tak obrázků a na nic
nezapomněly.
Turistika
Vyráželi jsme z Prahy v pátek ráno již 29. června vypůjčeným automobilem
Ford Transit pro devět osob. Jeli jsme v osmi, aby se nám lépe vešla zavazadla, poněvadž
šestnáct dní je šestnáct dní. Praha, Náchod, Wroclav, Varšava, Suwalki a krátce po půlnoci
litevská hranice. Zde poplatek odpovídající zelené kartě (v Litvě, Iráku a Jugoslavii zelená
karta neplatí). Průjezd Polskem není žádný med, kromě kousku dálnice před Varšavou musíte
počítat s dobře vyjetými kolejemi od těžkých nákladních aut, které se zvláště v úseku od
Varšavy do Litvy ještě prohloubí. Po třetí ráno (za úsvitu, který byl tak jak jsme se
posouvali k severu stále dříve) jsme zaparkovali v Kaunasu a krátce dospali.
V sobotu ráno prohlídka města, které bylo mezi světovými válkami hlavním městem Litvy a kde
toho zrovna mnoho k vidění není (obdobně jako ve Vilniusu). Za zmínku snad stojí jen opravované
zbytky hradu (foto). Poté odjezd za další litevskou
atrakcí jménem Hora křížů (foto),
(foto) u městečka Šiaulaj. Všimněte si, že jak
litevština, tak lotyšština jsou spolu s češtinou a laponštinou snad jediné jazyky, které mají
háčky. Tato úprava pravopisu byla převzata po vzoru češtiny (na rozdíl od polštiny, která
zůstala u spřežek). U hory je možné zakoupit i řadu upomínkových předmětů
(foto), které jsou vyrobeny hlavně z jantaru.
Potom již nejkratší cestou do Klajpedy (kdysi německé město Memel) a na převoz na Kurskou
kosu. Zde v městečku Nida (50 km po kose) bylo centrum závodů. Prezentace a jedeme na ubytování
do Pervalky.
Od sobotního večera do čtvrtečního odpoledne zůstáváme zde. Kurská kosa je něco, co stojí
opravdu za to. Je dlouhá asi 100 km a široká od 300 m do 3 km. Polovina ji patří Rusku ke
Kaliningradské oblasti, její severní část potom patří Litvě. Z Litvy se na ní nedá dostat
jinak, než jedním ze dvou velmi krátkých trajektů do Smiltyné. Koncem středověku byly na
této kose vykáceny všechny lesy na stavbu lodí a poté začal boj s přírodou o přežití.
Všechny obce (přes dvacet) kromě Smiltyné vzaly za své a byly pohřbeny pod písečnými dunami.
Bylo nutné opět duny zalesnit, ale počet obci již nebyl nikdy obnoven. V současné době jsou
v litevské části pouze dvě nezalesněné oblasti s písečnými dunami. V nižších polohách jsou
listnaté a borovicové lesy, od cca 30 m nadmořské výšky začíná vysokohorská kleč
(foto). Jedna část písečných dun
(foto), (foto)
se táhne k ruské hranici. Zpět jsme se vraceli podél pobřeží vodou
(foto). Druhá část leží jižně od Juodkranté a
nazývá se mrtvé duny (foto),
(foto), (foto),
(foto), (foto),
poněvadž se zde začíná uchycovat tráva a stěhování dun téměř ustalo. Na kose jsme absolvovali
modelový závod, dvě kvalifikace a finále. Ve volný (odpočinkový) den jsme vyrazili navštívit
delfinárium (pochopitelně s produkcí) do Smiltyné, dřevěné sochy na vrchu čarodějnic a
zmíněné písečné duny. Den předtím jsem si udělal též krátký výlet k blízkému majáku
(foto) na ostrůvku.
Ve čtvrtek odpoledne po finále rychle balíme a uháníme přes Klajpedu do Palangy, kde je
nádherné muzeum jantaru. Ještě večer přejíždíme do Lotyšska, navštěvujeme městečko Lijepaja
s tzv. mořskou katedrálou a za městem v lukách prvně kempujeme "na divoko"
(foto). Hlavní zážitek - mraky komárů.
V pátek pokračujeme do Ventspils, kde stojí za zmínku stará část s převážně dřevěnými domy
(foto), (foto).
Poté pokračujeme po prašné silnici (po troše zvyku se ukazuje, že lze jet téměř devadesátkou)
na nejsevernější bod Lotyšska, mys Kolka. Koupání v teplé vodě mělkého Rižského zálivu a
přesouváme se do údajně nejkrásnějšího lotyšského městečka Talsy. Kdyby zde neprobíhalo
něco na způsob písňového festivalu (foto),
(foto), tak nevím, co by nás zde mohlo zaujmout.
Večer se ještě koupeme při cestě v jednom jezeru (abychom smyli mořskou vodu) a stavíme stany
na soukromé louce před Jelgavou. Vlastníci jsou velmi pohostinní, nechávají se s námi fotit
a občerstvují nás pětilitrovou láhví čerstvého mléka a mísou jahod.
V sobotu ráno si prohlížíme sídlo kuronského vévody - zámek v Jelgavě (foto),
(foto). Jde o nádhernou stavbu architekta
italského původu Rastrelliho, který mimochodem má na svědomí též stavbu Ermitáže v bývalém
Leningradu. Pokračujeme do Pilsrundale, který byl postaven pro kuronského vévodu Ernesta,
syna nejslavnějšího kuronského vévody Jakuba (opět Rastrelli) a je tím nejkrásnějším co lze
v Lotyšsku vidět (foto), (foto),
(foto). I cena vstupného (s klenotnici 2 laty
což je cca 130 Kč) ukazuje, že vědí co mají. Strávíme zde 3 hodiny hlavně studiem vztahů
mezi dcerami Vilemínou, Pavlínou, Johanou a Dorotteou a kněžnou kuronskou a zaháňskou z
Babičky Boženy Němcové. Zjišťujeme, že vedle Ratibořic jim patřil i Náchod, Chvalkovice a
palác v Praze v Karmelitské ulici. Ještě na chvilku zpět ke kuronskému vévodovi Jakubovi.
Za jeho vlády byla vybudována velká obchodní a válečná flotila a Kuronsko dokonce vlastnilo
dvě zámořské kolonie (ústí řeky Gambie a ostrov Tobago). Poté ještě návštěvujeme zříceniny
hradu Bauska (foto), (foto),
(foto) a jedeme do Rigy. Město v polovině srpna
oslavuje 800 let od svého založení a od naší poslední orienťácké návštěvy v roce 1989 se
změnilo k nepoznání (foto), (foto),
(foto),(foto).
Co je novinkou je dům Černohlavých (foto),
(foto), (foto),
který byl zničen při německém bombardování v roce 1941 a v padesátých letech potom úplně
zbourán. Nyní na místě trávníku (tak jak jsme viděli v r. 1989) stojí nově postavený podle
starých fotografií a nákresů. Noc trávíme v lese na břehu jezera Baltizers (severně od Rigy),
v místech, kde rostou jako houby po dešti luxusní vily, či spíše paláce, novodobých lotyšských
milionářů.
V neděli dokončujeme prohlídku Rigy a odpoledne odjíždíme k severu směr Estonsko. Nejdříve
ještě koupání v moři u obce Túja, kde začínají pláže poseté různobarevnými balvany, potom
ještě snaha navštívit muzeum barona Munchhausena, známého jako baron Prášil (bohužel v zimě
vyhořelo). V Estonsku je naší první zastávkou město Pärnu, kde musíme okusit koupání na
bílých písčitých plážích a potom již jen najít místo k přespání na břehu moře o pár kilometrů
dále.
Pondělí - návštěva města Haapsalu (foto) a jedeme
do Tallinu. Zde trávíme čas až do pozdního odpoledne. Město je kouzelné jednak tím, že má v
centru pořádný kopec (vrch Toompea - katedrální vrch) s katedrálou Alexandra Něvského
(foto) a věží Dlouhý Herman
(foto) z kterého jsou krásné výhledy
(foto), jednak tím, že je obehnáno velmi
zachovalými hradbami se spoustou věží (foto),
(foto). Ale najdou se i jiné hezké věci jako
např. (foto), (foto),
(foto) nebo i (foto).
Kromě toho tu mají i hospodu "U Švejka" (foto),
kde jsme si dali "gambáč" a guláš. Řadu dalších informací vám může předat Mariana, která zde
byla v tutéž dobu téměř 14 dní. V podvečer koupel v jezeře za městem a jedeme na mys, kde
opět stavíme stany. Víme již, že jediné místo, kde neotravují komáři je vždy na větrném místě
na břehu moře.
V úterý si jedeme prohlédnout zříceniny hradu ve městě Rakvere (foto), (foto)
a potom se již přesouváme až na ruské hranice do města Narva, které má 95% ruského obyvatelstva.
Prohlížíme si pevnost Hermann založenou Dány (foto), (foto),
(foto) a přes řeku ruskou pevnost Ivanograd
(foto). Přestože pro vstup na věž je zavírací
den, tak poté co se prohlašujeme za "grupu" ujímá se nás ochotná průvodkyně a krásnou
školskou ruštinou nás seznamuje s dějinami města. Dánové, Livonský řád, Švédové, Rusové,
Estonci, Sověti, Němci, opět Sověti - to jsou postupní vlastníci tohoto města, které patřilo
až do dobývání Rudou armádou v r. 1944 mezi historicky nejcennější v Estonsku. V pozdním
odpoledni dojíždíme k pátému největšímu evropskému jezeru, k jezeru Peipsi, pro nás známějšímu
pod ruským jménem Čudské. A zde se prvně setkáváme s tím, jak si místní obyvatelstvo uvědomuje
cenu něčeho, čemu se říká "soukromé vlastnictví". Každý kus země u jezera někomu patří. Když
hledáme místo k postavení stanů, narážíme na všech příjezdových cestách na závory nebo cedule.
Konečně nacházíme cestu, která toto postrádá, zastavujeme a jdeme obhlédnout, zda je místo
vhodné. Je sice dosti zarostlé, trochu zaneřáděné, ale prostor pro čtyři stany by se našel.
Vracíme se k autu oznámit výsledek průzkumu a dovídáme se, že mezi tím přišla žena z nejbližšího
stavení s velkou palicí a zatloukla na cestu vedoucí k vodě nějakou ceduli. Jdu se zeptat
k danému stavení na možnosti a dovídáme se, že možné je všechno, tedy i postavení stanů,
ale za peníze. Po dotazu na částku se dovídáme něco o 50 estonských korunách na osobu, což
odpovídá 115 Kč a to se nám zdá jako cena nehorázné. Nasedáme do auta, s tím, že budeme
zkoušet štěstí o několik kilometrů dále. Ale naše pokusy většinou končí tak, že se nám
nedaří najít přístup k vodě. Asi o 10 km dále v jedné vesničce opět narážíme na situac , že
cesty končí tzv. u někoho "na dvorečku" a opět otáčíme. Od stavení ale vybíhá muž, staví nás
a přesvědčuje, že s ním se určitě dohodneme, že to co nabízí se nám bude určitě líbit. Dojede
s námi na krásné místečko s posekaným trávníkem, uhrabanou plážičkou, kde jsou dvě loďky.
V motorovém člunu je sice málo benzínu, ale loďku s vesly si můžeme půjčit, má sem vyvedenou
přípojku na elektřinu s fungující ledničkou, stoleček, židličky, nad nimi přístřešek pro
případ deště, kolem stromy, uprostřed borového háječku dřevěný záchod s toaletním papírem,
gril nad ohništěm a tak se už jenom z legrace ptáme, kde má teplé sprchy (foto).
A když nakonec říká cenu 25 EEK za osobu, je nám jasné, že se domluvíme. Nabízí pitnou vodu,
vede nás do kůlny, kde se nám snaží vnutit velkou třínožku a kotlík - to přece potřebujeme
na vaření a donáší dřevo na táboráček. Jdeme se vykoupat do jezera a chladíme pivo místo ve
vodě v ledničce. Večer si k nám majitel jde přisednout na kus řeči a je udiven, že se nezpíjíme
vodkou do němoty. Asi je to tady z dřívějších dob zvykem. Potom nám vykládá o svých plánech
do budoucna (je bez zaměstnání a peníze se snaží vydělávat tím, že vlastní kus pozemku u
jezera). Říká co všechno zde chce udělat, aby to bylo příjemné tábořiště a něco v tom smyslu,
že se všichni musí učit. Je vidět, že on se už přeci jen něco naučil, když srovnáme požadavek
50 EEK za nic (v předcházející obci) s 25 EEK za něco.
Ve středu ráno odjíždíme do universitního města Tartu. Nacházíme zde něco na způsob šikmé
věže v Pise, ale je to celý šikmý dům (špatně jsem ho vyfotil, takže naopak to vypadá, že
šikmé je všechno ostatní a tak jej ani nenabízím), dále radnici (foto)
a krásné "trosky" gotického chrámu na chrámovém vrchu (foto),
(foto). Po prohlídce ujíždíme do místa našeho
dalšího orienťáckého snažení, ale o tom zvlášť až ke konci. Zůstanu u turistiky.
Ve čtvrtek po závodech rychle opouštíme Estonsko. Ještě se zastavujeme krátce nedaleko hranic
u tudorovského zámku v Sangaste (foto), (foto)
a potom již ve městě Valga/Valka vjíždíme opět do Lotyšska. Naší poslední zastávkou je město
Cesis se svými mohutnými zříceninami hradu (foto), (foto).
Je to též místo, kde má svůj původ lotyšská vlajka (podle legendy zde byl zraněný král
Latgalů položen na bílý prapor, který po obou stranách nasákl krví, kromě prostřední části
na které leželo tělo). Večer se ještě snažíme urazit co největší kus cesty k domovu. Díky
lotyšské mapě se nepouštíme do tzv. kratších silnic, ale prašných a přes Siguldu a Kegums
se vydáváme podél největší lotyšské řeky Daugavy (je pokračováním ruské Dviny) směrem na
Daugavpils. Přespáváme opět na soukromém pozemku.
V pátek dopoledne dojíždíme na kraj druhého největšího lotyšského města, Daugavpils, kde
se nachází jako jedinečná památka na doby napoleonských válek - ruská pevnost. Půdorysem
připomíná trochu Josefov u Jaroměře (vždyť doba vzniku se příliš neliší), ale rozloha je
podstatně větší. A odtud již rychle na litevské hranice. Projíždíme Vilniusem, který jsme
se rozhodli proti původnímu plánu obětovat ve prospěch druhé etapy v Estonsku (původně
jsme měli běžet jen první etapu), ale poněvadž víme, že zde skoro nic není, není čeho
litovat. Dojíždíme do sídelního města litevských knížat, do Trakai. Zdejší vodní hrad,
který byl zrestaurován v padesátých letech dvacátého století, stojí skutečně za to
(foto), (foto),
(foto), (foto).
Ještě poslední vykoupání v jednom z jezer za městem a spěcháme na litevsko-polské hranice.
Zde prvně narážíme na dosti dlouhou frontu a tak, když konečně po dvou hodinách dojedeme na
čáru, víme, že již před nás vypustili několik desítek velkých kamionů (v pátek do osmi večer
je drží před hranicemi a na noc je potom odbavují tempem nesrovnatelným s tempem odbavování
osobních aut). Cesta zpět je již jen obrácenou podobou počátku cesty tam a tak konečně okolo
11 hod v sobotu dopoledne opět končíme na Jižním městě.
A nyní bych se ještě vrátil nejen k naší účasti na závodech v Estonsku, ale tak trochu i
k organizačnímu zázemí těchto závodů.
VII 4EST 2001
Co se skrývá pod touto zkratkou? Jde o sedmý ročník největších
mezinárodních čtyřdenních závodu v Estonsku, který se letos konal v pořadatelství estonského
klubu OK Vöru, kde ředitele závodů dělal nám z mistrovství světa v Mariánských Lázních známý
Sixten Sild (mimochodem pozdrav Sild týmu). Závody se konaly nedaleko Vöru (leží 70 km na
jih od Tartu) ve dvou místech. První dvě etapy severovýchodně od Vöru v místě zvaném Ootsipalu
v mírně zvlněné krajině s nadmořskou výškou 50 až 100m, poslední dvě potom jihovýchodně od
Vöru nedaleko jezera Kirikumäe na okraji nejvyšší estonské pahorkatiny s nejvyšší horou 308 m.
Z obou míst je to poměrně nedaleko na ruské hranice.
Naše minivýprava vracející se "trochu" obloukem přes Lotyšsko a Estonsko z WMOC v Litvě se
zúčastnila pouze první poloviny těchto závodů i když jsme měli možnost se seznámit se
shromaždištěm obou polovin. Jako Event Center bylo totiž v propozicích uvedeno místo Kirikumäe.
Skutečně hezké místo na břehu stejnojmenného jezera, kde též byl oficiální kemp po všechny
čtyři dny, jsme vybrali za svůj cíl k prezentaci též proto, že toto jméno (jezero) bylo k
nalezení v podrobné automapě. Po našem příjezdu nám bylo vysvětleno, že tady bude až večer
ubytování a nyní, že musíme na prezentaci do místa první a druhé etapy. Bohužel jméno
Ootsipalu se nikde v mapě nevyskytovalo. Museli jsme se spokojit podrobným výkladem nad
naší "třístovkou" západní provenience (Eurocart vydavatelství RV Verlag), že tam co je ta
žlutá silná silnice je jen prašná cesta, ale tam co jsou ty slabé černé čárky, případně
žádné, je velmi pěkná široká asfaltová silnice. Na dotaz, kde najdeme Ootsipalu, nám byl
zabodnut prst do mapy v místech, kde nebylo nikde nic se slovy, že tady a že to má být
značeno z místa jménem Otsa. Kombinací prašných a asfaltových cest jsme se dostali až do
zmíněné obce, kde jsme marně hledaly cedule s nápisem 4EST (takové vedly ke shromaždišti
třetí a čtvrté etapy). Nakonec jsme vybraly "žlutou" silničku, která vypadala, že by mohla
vést tím směrem, kam nám bylo naznačeno a vyrazili jsme. Po několika kilometrech se asfalt
změnil v prašnou cestu. Projeli jsme okolo několika stavení, kde nebylo živáčka a ani potřebného
označení zda jedeme správně a naše víra ve správný směr stále klesala. Jak už to tak bývá,
v posledním okamžiku, kdy již jsme chtěli točit, jsme zaregistrovaly na obzoru auto a u něho
navigující postavu. Ano, byli jsme téměř na shromaždišti. Na louce nás vítalo 10 vlajek,
kompletní Skandinávie a Pobaltí, dále Irsko, Velká Britanie a my. Bohužel parkovací místo
pod naší bylo již obsazené a tak jsme vzali za vděk norskou (foto).
Tolik snad k našemu příjezdu a nyní k vlastním závodům.
Terén pro první dvě etapy byl označen jako mírně kopcovitý s množstvím vrstevnicových rysů.
Malé bažinky suché a špatně viditelné, větší potom zčásti vyschlé (byla již delší dobu
trvající vedra) a s velmi rozdílnou průchodnosti (sám jsem si užil bahna až po kolena).
Hustá síť pěšin a cest (bohužel většinou viditelných a rozlišitelných pouze ve směru běhu,
skoro nikdy ne napříč). V některých prostorech vysoká tráva a kapradí. Ve vlhkých místech
kopřivy. Průběžnost dobrá až velmi dobrá.
Když jsme si přečetli, že pro poslední dvě etapy má být průběžnost střední a špatná, tak
poté co jsme se přepotáceli lesem přes spoustu klacků, s trávou a kapradím až do výše prsou,
byli jsme hrozně rádi, že jsme si vybrali tu dobrou, až velmi dobrou průběžnost a vůbec jsme
netoužili potom vědět, jak vypadá průběžnost střední až špatná.
Vlastní závody se běžely, jak jinak, než s SI systémem. Informoval jsem se u Sixtena jak to
u nich s tímto systémem vypadá, zda mají SI kontroly "státní", oblastní či klubové a dozvěděl
jsem se, že vlastnictví je klubové a že například pořádající oddíl OK Vöru vlastní 10, slovy
deset, kontrol. Pouze dva oddíly v zemi vlastní celých třicet kontrol. Na větší závody se to
potom dává dohromady z většího množství oddílů a pochopitelně si platí navzájem za pronájem.
Software je estonský.
Několik dalších věcí, které jsou trochu odlišné než u nás.
Mapy: mapa desítka a oblíbená
ekvidistance 2.5, která se používá všude tam, kde jde o velké množství drobných terénních
"nerovností". Směrníky (severojižní čáry) pochopitelně černé, poněvadž druhou nejvíce
používanou barvou hned po hnědé je modrá (melioračky, potoky a hlavně bažinky a bažiny).
Podrost zakreslován v mapě výjimečně, ale když už tam je, tak si připadáte jako v nízkém
zeleném listnatém hustníku. Ztráta kontaktu s mapou znamenala většinou naprosté a beznadějné
ztracení se, poněvadž ty kudrlinky, které jste potřebovali najít vpravo nebo vlevo byly
skutečně všude. A teďka pozor! Liniové kategorie měly mapu pětku (1:5000).
Startovné: Jak to vypadá v Estonsku. Na stránkách v angličtině jsou ceny jednoznačné, ale
na stránkách v estonštině najdeme stejné ceny jako v anglické verzi a v závorce jsou uvedeny
ceny poloviční s dodatkem: Osavőtumaksud kroonides (sulgudes näidatud summa kehtib EOL 2001.a.
litsentsi omanikele). Neumím sice téměř žádné slovo z estonštiny, ale přesto je mi jasné,
že ceny v závorce budou platit pro členy estonského svazu orientačního běhu. Ostatní ceny,
jako parkovné, jídlo a nocležné se již neliší. Srovnáme-li tyto ceny za závod pro Estonce
po přepočtu s našimi cenami, dojdeme k číslu cca 125 Kč na etapu, či na závod pro dospělé,
105 Kč pro juniory a kategorie pensijního věku, 70 Kč pro starší žactvo a dorost (13-18)
a 55 Kč pro všechny kategorie mladší 12 let. Přepočítejme na třídenní - 375 Kč, 315 Kč, 210
Kč a 165 Kč, či na pětidenní - 625 Kč, 525 Kč, 350 Kč a 275 Kč a porovnejme s našimi
třídenními nebo pětidenními závody. Cizince potom pochopitelně závody přijdou na dvojnásobek.
Vezmeme-li v úvahu, že průměrný plat je v přepočtu na Kč stejně vysoký, tak je ten náš
orienťák, zaplať pánbůh, ještě pro nás stále levnější. Ono totéž platí i o cenách potravin
apod. Pro porovnání např. ceny za závod v Litvě (neberu v úvahu WMOC, kde jsou ceny z velké
části též ovlivněný požadavkem ze strany IOF) jsou na obdobné výši (125 Kč dospělý, 75 Kč
žactvo a dorost a 50 Kč ti nejmenší - počítáno vždy na jednu etapu). Zde jsem nenašel žádnou
doušku o tom, že by ceny pro domácí a zahraniční účastníky byly rozdílné.
Tzv. denní etapy (entry of the day). Jsou jakousi obdobou naších tréninků, ale s minimem
práce pro pořadatele (? I když ty osoby navíc, které vám dají mapu a legitimaci a na startu
a v cíli?). Byly vypsány tři délky tratí - 3, 5 a 7 km. Nemusíte se vůbec přihlašovat dopředu.
U zvláštního stolečku na shromaždišti obdržíte čistou mapu. Ze vzorové mapy si sami zakreslíte
trať, obdržíte papírovou legitimaci, napíšete si popisy a v libovolnou dobu se odeberete na
start. Tam tuto záležitost má na starosti zvláštní osoba, která vám do legitimace zapíše
startovní čas nezávislý na oficielním čase, ale odpovídající jeho hodinkám a v danou dobu
vás vypustí do lesa. K ražení používáte druhou polovinu stojanu s SI krabičkou, tedy klasické
kleště. Aby vás bylo možno na první pohled odlišit od ostatních závodníků, tak máte speciální
číslo. Na cílové čáře potom nepoužijete SI, ale další osoba vám (opět podle svých hodinek - nevím
jak dalece byly zkoordinovány s těmi na startu) zapíše do legitimace doběhový čas a odebere
vám číslo a legitimaci.
Linie: Je dvojího typu. Pro kategorie DH8 a DH9 jsou kontroly na značené linii (ta je
představována kontinuální umělohmotnou výraznou žlutou páskou na zemi od startu až na
sběrku - tedy asi pěkná práce rozbalit a sbalit několik km pásky, pro kategorie DH10 a DH12
jsou potom kontroly kousek mimo značenou linii. Pochopitelně jsou též DH12 neliniové.
Komáři, ale i další havěť: Nenajdete je zakresleny v mapě, ale svoji přítomnost vám dají
najevo při každém zpomalení, při každém mapování a běda vám, pokud se ztratíte a začnete
pečlivě zkoumat, kde asi jste. To vás téměř "sežerou".
A jak vypadalo naše vystoupení: Někteří z nás (např. Mirka Vejvodová, Vlaďka Brumková, či
Radek Teringl) se předvedli v docela slušném světle - umístění přibližně v polovině
výsledkové listiny, jiní si vybrali téměř nováčkovskou daň (např. mé dvě
dohledávky okolo 15 a 20 minut řešené
nakonec postupem azimutem na vždy dosti vzdálenou záchytnou linii a opětovným velmi opatrným
a pečlivým návratem do prostoru kontroly mne bezpečně vynesli na
poslední místo se ztrátou 60 minut na vítěze - pěkný počinek 112 minut na zkrácené trati)
nebo dokonce se vrátili z lesa "na štítě". Přesto se nám v lese velmi líbilo, ba někteří
byli z náročnosti terénu (z mapy to tak nevypadá) přímo nadšeni. Proto jsme se rozhodli
vydat se do lesa i druhý den, přestože původně jsme byli přihlášeni jen na první etapu
(ve středu odpoledne od 15 hod). Přespali jsme na místě přímo pod vlajkami a druhý den
jsme se dohlásili do tzv. tréninku (ale již
ne v plném počtu). Některým z nás se vedlo podstatně lépe než první den (v mém případě to
snad již ani jinak nešlo), některým se povedlo to co mně první den. Suverénem celých závodu
v kategorii H21E se stal známý litevský závodník Svajunas Ambrazas (najdete ho jako vítěze
našich Prague Easter 2000). V ženách zvítězila rovněž litevská závodnice Vilma Rudzenskaite.
Každopádně závěrem nezbývá nic jiného, než konstatovat, že terény nejsou pro nás lehké,
potřebují trochu jiný návyk, daleko méně riskovat a daleko více si stále hlídat, kde jsem.
Nakonec, vždyť za dva roky budou mít příležitost se s něčím podobným seznámit i naši nejlepší
junioři při JWOC 2003 u města Pölva v Estonsku. (Mimochodem Pölva leží pouze 25 km severně
od Vöru a oblast kde byly závody tvoří více méně třetí vrchol rovnostranného trojúhelníka
vzhledem k těmto městům.)
Informace, které se mohou hodit
Na závěr pár informací, či rad, které by se snad
mohly hodit všem, kteří by uvažovali o návštěvě Pobaltských zemi (Litva, Lotyšsko, Estonsko).
Nespoléhejte na mapy západních vydavatelství, kupte si tamější, pokud máte v úmyslu dané
země projezdit mimo hlavní trasy a chcete vědět po jakém druhu povrchu pojedete.
V Litvě počítejte, že s dost velkou pravděpodobností zaplatíte nějakou tu pokutu za rychlost.
Hustota dopravní policie proti naším zvyklostem je nepředstavitelná a i překročení o 10 km
je dostatečným důvodem. Pokuty jsou dosti vysoké, ale bez požadování dokladu se dá něco
ukecat. V Lotyšsku již to není tak žhavé (i když jsem platil) a v Estonsku je dopravní policie
stejnou vzácností jako u nás.
Litva jediná není zahrnuta v mezinárodních dohodách o povinném ručení, takže naše zelená
karta (na rozdíl od Lotyšska a Estonska) vám nebude nic platná. Proto dotaz na "strachovku"
bude znamenat, že sáhnete do peněženky a podle délky pobytu zaplatíte. Pokud budete objíždět
celé Pobaltí, vyplatí se zaplatit za delší období, které pokryje i dobu návratu než platit
"strachovku" za dva vstupy. Pokud se vám podaří náhodou dostat do Litvy bez zaplacení tohoto
povinného ručení, záleží pak jen na vás, jak máte silné nervy na to, že v případě dopravní
nehody to druhé straně zaplatíte v plné výši ze svého.
Hraniční přechody jsou kapitolou sami pro sebe. I při minimální frekvenci (nebo možná právě
proto) jsou doby na nich strávené neúměrně dlouhé. Nejhorší jsou vstupy do Lotyšska. Mezi
Litvou a Lotyšskem jsou "dvojí" hranice (litevská část a lotyšská část), mezi Lotyšskem a
Estonskem pouze jedny (při cestě z Lotyšska do Estonska pouze estonská část a jde to tam
nejrychleji, při cestě zpět pouze lotyšská část). Pro Lotyše si důkladně prohlédněte své
pasy, zda vám na pasovém oddělení přesně a dokonale nalepili fotografii. Nepatrný posun v
přetisku znamená, že na hranicích strávíte přes dvě hodiny zjišťováním, zda to může být váš
pas nebo falešný. Litevci ve směru do Polska drží kamiony před hranicemi celé páteční
odpoledne a začínají je vypouštět přes čáru v osm hodin večer. Proto noční jízda směrem na
Varšavu je pěkně tvrdý chlebíček.
Silnice v Litvě a v Polsku jsou asi stejně mizerné co se týká hlubokých kolejí vyjetých od
kamionů, v Litvě kromě dálnice mají silnice dosti úzký asfaltový pás, takže při míjení s
autobusy či náklaďáky jste tlačeni do širokého postranního kamenitého a písčitého pruhu.
V Lotyšsku jsou vyjeté pruhy poněkud mělčí, nejlépe se nám jezdilo v Estonsku (doprava je
tam kromě okolí Tallinu výrazně slabší). Jak v Lotyšsku tak v Estonsku uvidíte velmi silný
stavební ruch na silnicích (na rozdíl od nás).
Placení kartami je u benzinových čerpadel a ve větších obchodech rozšířeno asi stejně jako
u nás. Visa, MasterCard a Maestro je prakticky všude.
V Litvě (obdobně jako v Polsku a u nás) není povinností v létě jezdit s rozsvícenými světly
(a většinou se také nejezdí), v Lotyšsku a Estonsku se svítí celoročně a pokud na to zapomenete,
hned na vás někdo blikne.
Litva, stejně jako Polsko, vám dá najevo, že chce patřit do EU (nové poznávací značky aut
již jsou v odpovídající úpravě). Lotyšsko a Estonsko tíhnou výrazně více k severu (setkáte
se zde např. s potravinářskými obchody značek Remo a Rimi) a kde mohou, dávají najevo, že
byly součástí Hansy.
Všude ve vnitrozemí všech tří zemí se vám bude hodit repelent, pouze u moře, pokud fouká
silnější vítr se nemusíte obávat.
Jazyk - s veškerým obyvatelstvem nad 25 let se dá bez problému domluvit rusky, ale na
exponovaných místech (informace apod.) umí i anglicky nebo německy. Pokud jim dáte na výběr,
je vždy ruština věcí první volby. U mládeže naopak již je velké množství těch, kteří rusky
neumí - neplatí to pochopitelně pro tzv. ruskou "menšinu", která se v některých oblastech
blíží téměř ke 100%.
Směna peněz - lze nejlépe získat tamější měnu za americké dolary nebo německé marky, ale i
ostatní "západní" měna připadá v úvahu. Narazili jsme i na banky, kde bylo možné měnit
českou korunu, ale kurz byl pochopitelně méně výhodný. Výhodou je, že celá tato oblast je
oblastí, kde můžete vzájemně měnit měnu všech tří zemí (litevské lity, lotyšské laty a
estonské koruny). Při opouštění poslední z nich je nutné peníze utratit, neboť na našem
území jsou nesměnitelné.
Potraviny seženete přinejmenším ve stejném sortimentu jako u nás, pouze sortiment pečiva
(chleba, koláče) a ryb je výrazně bohatší. Veškeré jídlo přijde dráž než u nás, výjimkou
jsou tržnice, kde některé druhy ovoce a zeleniny mohou být levnější.
Ve všech zemích nečinilo potíže najít volné místo na postavení stanu a zaparkování auta v
přírodě. Nejsnáze u moře, ale i u jezer severně od Rigy (i když zde začínají velmi rychle
vyrůstat milionářská sídla). Pouze u jezera Peipsi v Estonsku jsme za tuto službu zaplatili.
V Lotyšsku ve vnitrozemí se nám nejvíce osvědčilo se vždy domluvit s majitelem pozemku v
nejbližším stavení a vždy jsme narazili na velmi ochotné lidi.
Co můžete vidět zajímavého. Bohužel nejvíce stojí za návštěvu to nejvzdálenější - Estonsko.
V Litvě toho je poměrně málo. Skutečně za návštěvu stojí tak tři věci. Kurská kosa (jak
příroda, tak delfinárium), hrad Trakai a muzeum jantaru ve městě Palanga. Ostatní věci
(Kaunas, Vilnius, Šiaulaj, Hora křížů, to vše se dá oželet). V Lotyšsku jsou minimálně dvě
věci kvůli kterým má smysl tam jet (použijeme-li michelinovské klasifikace, jsou tříhvězdičkové).
Je to Riga, která za posledních deset let doznala opravdu ohromný krok kupředu. Všechny
památky dostaly "nový šat" Znovu byl "reinkarnován" Dům Černohlavých. A potom nádherná
Rastrelliho stavba, zámek Kuronského vévody v Rundale (Pilsrundale). Dále velmi pěkná místa
jsou Jelgava (opět Rastrelli) a zříceniny hradů ve městech Cesis a Bauska. Doplnit můžete
o starobylý Ventspils a ruskou pevnost v Daugavpils. Oželet lze Lijepaju a Talsy. V Estonsku
je Tallin a ten je skutečnou perlou celého Pobaltí. Škoda, že je tak daleko. Co ještě
nevynechat - dánskou pevnost v Narvě a starou část Tartu. Ani staré hrady v Haapsalu a Rakvere,
či tudorovský zámek v Sangaste nejsou špatné. Jezero Peipsi (známější jako Čudské) se plně vyrovná
moři (ale pozor, všechny pozemky na břehu někomu patří a jejich majitelé se hlásí o patřičnou
část peněz za jejich využití k postavení stanů).
Kde u nás narazíme na spojitosti s těmito zeměmi? Je to jednak v hodinách dějepisu, jednak
v literatuře. První diplomatické vztahy byly navázány mezi českým králem Karlem IV a litevským
velkoknížetem Vytautasem. Česká vojska (viz Žižka) se zúčastnila bitvy u Grunwaldu. Podíváme-li
se do rodokmene litevských knížat a velkoknížat rodu Gediminasovců (Jagellonců), tak mezi jeho
osmi syny najdeme jméno Algirdás a ten měl se svojí druhou ženou Julianou Tverskou šest synů
(dcery nepočítáme) a jeden z nich, litevský velkokníže Jagello byl korunován pod jménem
Vladislav II polským králem. Mladší ze dvou synů Jagella, jménem Kazimír IV, byl litevským
velkoknížetem a polským králem a ten měl s Alžbětou Habsburskou opět šest synů z nichž
nejstarší se pod jménem Vladislav II stává v roce 1471 českým králem a později i uherským.
To je jen v krátkosti cesta rodu Jagellonců z litevského, přes polský na český trůn. Poněvadž
Vladislav II měl syna Ludvíka II (který jako český a uherský král zahynul u Mohuče) a dceru Annu
(která si za manžela vzala císaře Ferdinanda I), tak už máme na českém trůnu Habsburky.
Chceme-li nalézt nějaké vztahy mezi naší zemí a Lotyšskem, nejlépe nám poslouží Božena Němcová,
respektive rodokmen vévody Kuronského Ernsta Birona, toho jemuž patřilo Pilsrundale. Kuronsko
pod současným názvem Kurzeme je součástí Lotyšska. Ten má tři děti z nichž nejstarší syn
Petr Biron byl údajně synem carevny Anny. Nemanželskými vztahy se rodokmeny jen hemží a tak
nás neudiví, že Petr Biron se třikrát žení a jeho třetí žena Dorothea mu poskytne 6 dětí,
z nichž se vyššího věku dožijí pouze čtyři dcery. Kateřina Vilemína (naše paní kněžna z
Babičky), Pavlína, Johana a opět Dorothea. Tu si ale nepořídí se svým manželem, ale s nějakým
Alexandrem Batowskim. No a princezna kuronská Dorothea si bere za muže Edmonda Périgord-Talleyranda,
vévodu z Dino, s nímž má čtyři děti a aby zůstalo u tradice, tak páté si pořídí pravděpodobně
s Karlem Clam-Martinicem. Toto nemanželské dítě Barbora je potom vychováváno v rodině Terezie
Panklové, rozené Novotné, v Ratibořicích pod dohledem kněžny zaháňské (Kateřiny Vilemíny),
sestry její skutečné matky.
No a to by už mohlo stačit. Na nic podobného ve vztazích naší země s Estonskem (kromě té
hospody U Švejka) jsem nenarazil. Jen ještě ke jménu Sild - znamená v estonštině most.
-zdepro-