Turecko 2006

Této akce se zúčastnila osmičlenná skupina, z toho sedm závodníků. Základ tvořila Kotlářka (Hanka, oba Vítové a Zdenek) doplněná o jednoho závodníka Kladna (Míra Šorm), jednu závodnici Pragovky (Jana Haňkovská) a jednu závodnici ze Šumperka (Věra Kupcová). Nezávodnice Marta byla rovněž ze Šumperka.

Neděle, 29.10.

Odjíždíme dopoledne v 11 hod východoevropského času, ale někteří si stihli v noci přeřídit na 10 hod zimního středoevropského. Přes Slovensko (nákup dálniční známky), Bratislava do Maďarska (opět nákup dálniční známky). Budapest objíždíme po obchvatu a pokračujeme směr Szeged. Maďaři sebou hodili a tak přestože mám v mapě úsek na srbské hranice veden jako projektovaný, tak je již celý hotov. Celý průjezd Maďarskem kromě prvních cca 10 km je tedy po výborné dálnici. Na srbských hranicích měníme eura na srbské dináry. Necháváme si vyměnit částku nutnou pro osobní automobil na tři dálniční poplatky, které nás očekávají na trase Novi Sad, Beograd, Niš. Nakonec se ukazuje že částka 65 EUR, která měla stačit na obě cesty (tam i zpět) nestačí ani na jednu trasu a musíme připlácet dalšími eury. Náš větší Ford Transit nepočítají za osobní auto. Jedeme jako náklaďák. Dálnice v Srbsku jsou dobré, ale ta cena nám notně nabourává rozpočet. Na průjezd v obou směrech je teda potřeba počítat minimálně se 140 EUR. Silnice z Niše na hranici s Bulharskem je místy v rekonstrukci a tak se střídají dobré úseky s horšími. Krajinově bude asi i zajímavá (soutěska), ale v noci nás to příliš neoslovuje. Nekonečné mnohakilometrové fronty kamionů na srbské straně ponechávají na silnici k dispozici jen jeden jízdní pruh a tak vozidla jedouci k hranicím a od hranic nemají kde se vyhnout. Projíždíme s pomocí Policie, která vyhledává skulinky mezi kamiony do kterých je možné kolmo na vozovku najet.
Na hranicích s Bulharskem nás ještě zespodu postříkají a platíme 5 EUR za desinfekci. Ještě kupujeme dálnišní známku a můžeme pokračovat. Úsek z hranic na kraj Sofie není žádný zázrak, silnice je dosti hrbolatá. Zpětně se shodujeme, že v Bulharsku jsou silnice nejhorší. Obchvat kolem Sofie je normální silnice, až její závěr má více pruhů. Za Sofii pokračujeme po pěkné dálnici. Bohužel jen kousek za Plovdiv. Další úseky vedené v mapě jako plánované nebo i dokončené ještě neexistují. Takže po normální silnici dojíždíme v časných ranních hodinách až na hranice s Tureckem. Překračovat hranice mezi Bulharskem a Tureckem (v kterémkoliv směru) je zážitek. Množství prohlídek, "pečatky", několikeré prohlížení pasů na obou stranách, celní kontrola, důkladná prohlídka dokladů od auta, zápis auta do pasu, to vše nás na hranici zdrží přes dvě a půl hodiny. Když se později dovídáme, že Srbové tam strávili sedm, tak můžeme mluvit o bleskovém odbavení.

Díky těmto zdržením dojíždíme do místa naší první zastávky, do kdysi hlavního města Osmanské říše, města Edirne (Drinopol) až v pondělním dopoledni. Naši prohlídku zahajujeme nejznámější a největší Selimovou mešitou (Selimiye Camii), která má čtyři minarety. Učíme se zdejším zvykům, tedy před

vstupem do mešity se zout a děvčata přetáhnout kapuci přes vlasy. Sháníme směnárnu a po výměně peněz za nové turecké liry (YTL) navštěvujeme ještě další dvě mešity (Starou - Eski Cami a Tříbalkonovou - Üc Serefli Camii). Název poslední je odvozen od tří balkonů na nejvyšším ze čtyř minaretů. Vracíme se na placené parkoviště pro auto a přejíždíme na kopeček nad město, kde stojí další mešita, mešita Murata Druhého (Muradiye Camii). Mešita je zavřená, výhled na město je pěkný.

Opouštíme Edirne, najíždíme na dálnici a ujíždíme směr Istanbul. Překvapuje nás, že na velmi dlouhé trase (přes dvěstě kilometrů) nejsou téměř žádná odpočívadla a žádné pumpy. Před námi stojí jeden ohromný úkol. Nalézt naše ubytování. Známe adresu, ale nejsme schopni ji v žádném plánku najít. Víme jen přibližné místo, ale ani tuto část města nedokážeme si dát do souvislosti s ukazateli na dálnici a na ulicích. Snažíme se vytušit směr někam k moři mezi zátoku Zlatý roh a Marmarské moře na tzv. Historický poloostrov. Dva dotazy u pump nám upřesňují postup. V samém závěru nám ještě radí místní policista a něco mi čmárá do mého plánku středu města v průvodci Michelin. Jedeme po tramvaji a v místě kde máme odbočit (podle silničních pravidel) neodbočujeme a vjíždíme v protisměru do jednosměrky. Vzadu píská policajt, rozbíhá se za námi, ale nakonec rezignuje. Jak později zjišťujeme, nikterak nevybočujeme ze zdejších dopravních zvyklostí. U další cedule již nehodláme pokračovat jednosměrkou v protisměru a odbočujeme vpravo do velmi úzké uličky. Snad to všechno nějak dopadne. Zatím co sleduji abych se vešel mezi masivní kovové sloupky a zaparkovaná auta někdo v autě vykřikuje, že jsme u našeho hotelu. Vlevo je Cordial House - místo našeho ubytování pro dalších sedm dní a nocí. Jen zastavit nelze, za námi je již fronta aut. Popojedeme na nejbližší křižovatku, necháme auta projet a koukáme, kde bychom zaparkovali. Nikde nejmenší volné místo. Nakonec zahlédnu volný prostor na konci jedné slepé ulice a "prsknu" tam auto. Ihned se objevuje člověk z nedalekého hotýlku a něco na nás vykřikuje. Ignorujeme jej a vydáváme se hledat v okolních ulicích volné místo. Vždy když procházíme kolem, dotyčný člověk reaguje stále intenzivněji. Neslyšíme. Asi po 15 minutách zjišťujeme, že volné místo v blízkém okolí nenajdeme. V tu dobu je již kolem našeho auta v pohotovosti polovina Istanbulu a je připraven i odtah. Ze slepé ulice bráníme ve výjezdu několika autům, za námi je kupodivu silnice též zčásti zablokována. Začíná couvání, při kterém nám radí řada okolostojících a sledují komu se nám podaří nabourat auto, či aspoň urvat zrcátko. Do toho všeho pochopitelně již několik hodin vydatně prší. Konečně vycouvám. Všichni se někam ztratili a v autě zůstáváme pouze tři. Objíždím blok a zajíždím opět do naší uličky. Vidím jediné řešení. Zablokovat ulici před naším hotýlkem, rychle vyložit, jsme na to pouze tři, ostatní ještě někde hledají a tak doba na vynošení všech věcí do hotelu je poměrně dlouhá. Jsem úplně propocen. Konečně je auto prázdné. Jeden zůstává u věcí, Věra ke mně usedá do auta, aby mi pomohla a vydáváme se hledat místo k zaparkování i o několik ulic dále. Konečně jedno místo nacházím a dokonce takové, že se mi podaří umístit celé vozidlo před značku zákaz stání a tak, že je velká šance, že nás snad nikdo nepoškodí. Vracíme se do hotelu a po odbavovacích formalitách odnášíme všechny věci na dva čtyřlůžkové pokoje. Nic zatím neřeším. Potřebuji napít.

Po zabydlení jdu zjišťovat jak to bude s prezentací, informacemi o závodech atd. Na recepci hotelu nic bližšího nevědí, ale dostávám číslo telefonu a jméno - Tatjana. Předpokládám, že by domluva mohla probíhat v ruštině a nemýlím se. Dozvídám se, že prezentace začne v našem hotelu zítra v 9 hod dopoledne.

Od této chvíle funguji jako někdo, kdo předává informace dalším zde ubytovaným skupinkám orienťáků. Zbytek času do večera jdeme strávit krátkou vycházkou po městě a návštěvou nejznámější a největší zdejší mešity, tzv. "modré mešity" (Sultan Ahmet Camii)se šesti minarety. Zde se nám vnutí jeden průvodce a po usmlouvání ceny cca na třetinu nám poskytne několik informací. Konstatujeme, že to za ty peníze nestálo a byl to pro nás poslední placený průvodce za celou dobu našeho pobytu v Turecku. Cestou zpět neodoláme první turecké večeři v naší uličce. A prvně máme možnost si bohatě užít zdejšího chleba (placek) a čili koření. Večeře končí čajem "on the house".

Úterý, 31.10.

Ráno začínáme snídaní, která patří k ubytování. A bude stejna po všechny další dny. Švédský stůl sestávající z následujících komponent: bílý chleba, dva druhy oliv, balkánský sýr, tvrdý sýr, máslo, marmeláda, med, vejce na tvrdo, rajčata, okurky, čaj, káva. Čekáme na devátou na prezentaci. Objevují se zde další čekající závodnící, ale pořadatel nikde. Volám Taťánu a dovídám se, že mají problém a že prezentace bude až od 13 hod. Poté vyrážíme na krátkou prohlídku města před prezentací. Stále prší. Jdeme se podívat na Chrám sv. Sofie*** (Aya Sofya camii). Chceme navštívit Palác Topkapi, ale bude otevřen až zítra. Zpáteční cestou navštěvujeme Velký bazár (Kapali Čarši), místo kde bude poslední etapa zdejších pětidenních závodů. Sortiment zde nabízeného zboží nezahrnuje to o co bych měl zájem - koření a čaje. Ptám se kde a dostávám informaci, že toto najdu na Spice Marketu, jinak též v průvodci vedeném jako

Egyptský bazár (Misir Čarši). Kupuji tři druhy koření a ibiškový čaj. To pro dnešek stačí. Vracíme se do hotelu. Zde již probíhá prezentace. Seznamuji se osobně s Taťánou. Je to Ruska, která se sem provdala. Platím za startovné, dokupuji od pořadatele dopravu (po včerejšku je nám jasné, že by nebyl až tak velký problém dojet na závody, ale po návratu najít místo k zaparkování) a večerní vyjížďku lodí objednanou pořadatelem po Bosporu. V pozdním odpoledni, již za tmy se jdeme ještě projít. Všechny památky jsou nasvíceny a tak pohled na ně je velmi pěkný. Našim cílem je Valentův akvadukt (Buzdogan Kemeri). Cestou navštívíme Princovu mešitu (Šehzade Cami). Od akvaduktu se jdeme ještě podívat na Sulejmanovu mešitu (Süleymaniye Cami), která je považována za nejhezčí ve městě a tím by dnešní program mohl skončit. Zítra mají začít závody.

Závody

1. etapa - středa, 1.11.

Snídaně je dneska kvůli závodům dříve, již od sedmi hodin a v osm má být odjezd autobusů z parkoviště u Chrámu Sv. Sofie. Po ránu se u dveří hotýlku objevuje cedule, že start závodu je o dvě hodiny posunut (z desíti na dvanáctou). A krátce poté další informace, že 1. etapa je pro velké množství vody zrušena. Od Taťány se dozvídám, že po velkých deštích (prší již od našeho příjezdu, tedy minimálně třetí den, pokud již nezačalo pršet dříve), že do prostoru závodu se přelila voda přes hráz přehrady. Všude je přes půl metru vody. Z pohledu do mapy, kterou jsme dostali poslední den je vidět, že pod hrází přehrady byl start, cíl a poslední kontrola.
Využíváme tedy dalšího volného dne a vyrážíme k návštěvě památek. Přestalo pršet a občas se na obloze objevují modré fleky.

Dělá nám ohromnou radost, když na neustálé nabídky prodejců s deštníky, kterých jsou plné ulice, se můžeme zasmát a ukázat k obloze. Očekáváme, že každým okamžikem se ulice zaplní prodejci slunečních brýlí. Jdeme na návštěvu Paláce Topkapi včetně harému (zvláštní vstupné). Po několikahodinové prohlídce dospíváme k názoru, že si půjdeme na chvíli odpočinout a další pokračování si dáme až odpoledne. Jdeme navštívit Archeologická muzea. Začínáme v Antickém muzeu, pokračujeme v Muzeu starého východu a na další nám již nezbývá čas. Zavírají. Jdeme se ještě projít do přístavu a navštívíme Novou mešitu ((Yeni Cami), která leží přímo proti přístavu.

2. etapa - čtvrtek, 2.11.

Dneska je snídaně dokonce již v 6:45 a odjezd autobusů o půl osmé. Jedeme do Asie. Po dálničním mostě přejíždíme přes Bospor. Jedeme ještě asi dalších půl hodiny do místa zvaného Ömerli.

Jako zázemí slouží sportovní hala místní školy. V sousední budově jsou teplé sprchy a záchody. Pro všechny je zde k dispozici zdarma káva a čaj formou samoobsluhy. Dneska to má být middle. Na start je to asi kilometr, cíl je na louce hned vedle. A zde se máme možnost poprvé seznámit s tím, že každý den mohou být věci trochu jinak. Dneska čas na hodinách u vstupu do prvního koridoru odpovídá času, kdy se má vstoupit do prvního koridoru. Navíc minutu před vstupem jsou závodníci vyvoláváni jménem. Mapa kterou si bereme v okamžiku startu (poté se běží na trojúhelník) je poměrně dosti zelená, ale jak se ukazuje, odpovídá to skutečnosti. Tmavě zelená je naprosto neprostupná, střední zelená je použitelná pro postup, pokud nehledíme na nějaké ty drobné ztráty krve. To co ztěžuje postup je trnitý podrost nebo převážně trnité keře. V mapě je řada pěšinek v terénu ještě více a nejen, že je obtížné odlišit ty v mapě od těch, které v mapě nejsou, ale v řadě případů i ty z mapy se trochu ztrácejí. Dokážu na první dvě kontroly vyrobit takové chyby, že již určují můj osud i po další dny. Na bednu to nebude.Poté již měním "taktiku", respektive stávám se velmi opatrným a zbytek absolvuji bez chyby. Celkově je terén velmi členitý s řadou nejrůzněji orientovaných údolíček, která umožňují u delších tratí bohatou volbu postupů.
Ještě na jednu důležitou věc jsem zapomněl. Asi minutu před startem se dozvídám (z rozhovoru jednoho činovníka se závodníkem), že popisy, které jsme obdrželi neodpovídají u některých kategorií skutečnosti. Že správné jsou jen ty, co jsou na mapách. Ukazuje se, že to platí i pro moji kategorii. Celkem asi pro čtyři kategorie, dvě u mužů a dvě u žen. Bohužel část našich závodníků, kteří již startovali dříve nemá šanci se to ode mne již dovědět a stejně tak to platí i pro řadu dalších závodníků. Někteří jednoduše tu kontrolu, kterou mají v kroužku razí, někteří ne (odmítají, poněvadž má jiný kod) a někteří časem zjistí rozdíl mezi popisy na ruce a popisy v mapě. Diskvalifikuje se, podávají se protesty, ruší se diskvalifikace. Prostě jsme v Turecku.

Na odpoledne máme naplánovanou návštěvu oblasti Beyoglu za Zlatým rohem. Jedeme tramvají až za most a začínáme věží Galata (Galata Kulesi). Poněvadž se bude za chvíli stmívat, vydržíme na věži až do setmění, abychom si pořídili několik nočních snímků s osvětlenými památkami za vodou na Historickém poloostrově. Následuje krátká procházka ve večerních hodinách výrazně živější částí Istanbulu než je Historický poloostrov.

3. etapa - pátek, 3.11.

Dneska nás čeká sprint na mapě 1.3000 přímo v Istanbulu v jednom ze zdejších parků. Jedeme do Yildiz parku.

Mapa opět víc než dost zelená. Aby to nebylo tak nudné, tak dneska čas na tabuli u vstupu do prvního koridoru neoznačuje čas pro vstup do prvního koridoru, ale čas startu z posledního koridoru. Ukazuje se ale, že to až tak neohrožuje výsledek. Startuje se totiž z krabičky SI a tedy čas startu není dán oficielním startovním časem, ale okamžikem, kdy závodník vytáhne čip ze startovní krabičky. Hlavní cesty a chodníčky jsou doplněný ohromným množstvím nejrůznějších pěšinek mezi keři. Byl to nejsložitější sprint, který jsem kdy běžel. Zvládám to až do 16. kontroly, potom "vyrábím" osmiminutovou chybu a je rozhodnuto. Ani dneska to nebyl zázrak. Nechal jsem se trochu nachytat na to, že studny nebyly v mapě modrým kolečkem, ale černým. Po celou dobu závodu vydatně prší. Na zítřek je hlášeno ochlazení a sníh. Dnešní odpoledne se nebudou konat památky. Věnujeme je posledním nákupům dárků.

4. etapa - sobota, 4.11.

Již v noci počíná sněžit. Ráno je chladné a nepříjemné. Chodníky a ulice jsou mokré, ale na trávnících leží mokrý sníh. Dneska má být nejdelší etapa, klasika,

která je zařazena do WRE. Je na druhé straně silnice, kde měla být zrušená první etapa.

Terén dosti podobný. Mapa skutečně pestrá nejen co se týká vrstevnic, ale i porostů. Množství hřbetů, údolíček, prohlubní a kupek. Množství nejrůznějších hustníků a ohromné plochy s podrostem. V lese nacházíme opět neprostupné houštiny, trnitá křoví, ale i něco jako kleč, či jalovcové keře. A i liány. V první chvíli jsem myslel, když mne to zadrželo, že jde o shora spuštěné dráty. Vše pokryté vrstvou sněhu. Z oblohy padá něco mezi deštěm a sněhem. Tratě jsou dostatečně dlouhé. Jde o survival. V kategoriích H21 a mladších nedokončuje téměř polovina závodníků. Většina vzdávajících jsou domácí závodníci. Je to pro ně orientačně velmi náročné a navíc počasí na které nejsou připraveni. Skoro všechny autobusy se závodníky již odjeli. My čekáme na poslední, ale hlavně na to, až se z lesa vrátí Richard. Ten si časem 164 vytváří v H16 rekord. Pouze veteráni tvořeni převážně zahraničními závodníky až na ojediněmé výjimky dokončují.

Po návratu se jdeme ohřát do sprchy a chystáme se na večerní projížďku lodí po Bosporu. K přístavu jedeme tramvají. V dešti se nám toho chce nachodit

co nejméně. O půl osmé je nástup a odjezd

lodi, speciálně připravené pro orienťáky je v osm hodin. Na lodi se podávají banány namočené v čokoládě, pivo, bílé a červené víno a na grilu upravené uzeniny se zeleninou v chlebu. Ale koná se též skorelauf na všech patrech lodi. Kontroly jsou obodovány podle dostupnosti. Některé na témže patře, ale v druhé polovině lodi jsou dostupné pouze přes schodiště nahoru a dolů - přímý průchod je zakázán (i když udajně hezkým mladým děvčatům byl tento průchod povolen). Je to jediný závod, který vynechávám. Počáteční "tuc tuc" melodie ke konci nahrazuje "turecká hudba".Projíždíme větší část Bosporu, za oba dálniční mosty a o půlnoci se loď vrací zpět. V noci přestává pršet.

5. etapa - neděle, 5.11.

Po ránu svítí slunce, ale mrzne. Dneska si můžeme pospat, poněvadž do místa startu to máme asi 400 m pěšky, tedy méně než je na rozklusání. V neděli je prostor Velkého bazáru uzavřen a tak není koho rušit. Poběží se supersprint na mapě 1:1600. Závod v mnohém připomíná Benátky či LOBy. Neustálé hlídání

odboček. Nejsou zde slepé uličky končící u vody, ale zpestřením je, že se kontroly umisťují nejen do "přízemí", ale i do pater. Pokud je popis kontroly podbarven zeleně znamená to, že kontrolu je nutné hledat o patro výše a pochopitelně najít i příslušné schodiště. Je s podivem jak toto dělá řadě lidí potíže. V mé kategorii dosavadní vítěz (Angličan) většiny etap a vedoucí po třech etapách je disk. Hanka Stehnová naopak, přestože pro problémy s nohou nemůže rychle běhat s přehledem vítězí. I já obsazuji v této etapě druhé místo. Je jen škoda, že mapy nedostáváme. Je to jediná etapa z které nemáme mapy. Důvodem, proč se nesmějí dostat mezi veřejnost je bezpečnost tržiště. Následuje výprodej sportovního oblečení a vyhlašování vítězů.

Odpoledne se chystáme na poslední výlet po památkách. Svítí slunce. Bereme si taxíky a jedeme až ke starým hradbám, které chránili Istanbul od evropské

pevniny. Našim cílem je nejvýznamější byzantská stavba ve městě, klášter Chora (Kahriye Cami Müzesi), který byl již za Atatürka přeměněn v muzeum. To proč se sem jezdí jsou mozaiky a fresky. Po návštěve si jdeme prohlédnout blízké

hradby. V některých místech jsou obnoveny a lze na ně vystoupit, či spíše vylézt. Zpáteční cestou navštěvujeme ještě jednu z posledních velkých mešit, Mešitu Vítězství (Fatih Cami). Kolem akvaduktu se vracíme domů.

V pozdních večerních hodinách se uvolňuje místo pro parkování přímo v naši ulici proti hotelu a tak se rozhodnu, že přeparkuji naše auto, abychom ráno snadněji naložili. Jdu pro auto. Ale jaké je mé překvapení, když zjišťuji, že auto na svém místě není. Uklidňuje mne jen to, že v ulici nestojí žádné auto. Je to jasné. Nepůjde o krádež, pouze se odtahovalo. Beru si na pomoc Davida a Míru (ten má auto zapsane v pase, poněvadž na přechodu právě seděl za volantem). Pán v recepci nám nedokáže poradit, ale dozvídáme se od něho aspoň kde najdeme stanici policie. Tam nejdelší dobu trvá než se najde někdo kdo umí anglicky, aby pochopil o co nám jde a co se asi stalo. Poté již začne pátrání. Vyplňuji ještě dlouhý dotazník. Aby nám naše čekání zpestřili, tak dostáváme čaj. Konečně po řadě telefonátů se ví kam bylo naše auto odtaženo. Nasedáme k policajtům do auta a jedeme někam do úzkých uliček proti bazárů. Pokud je potřeba jet protisměrem, tak policajti zapínají světla. Konečně zastavujeme v místě, které bychom snad s pomocí jen adresy nikdy nenašli. Policajti seženou správce parkovište. Platíme za odtah a za parkovné za dva dny. Je krátce po půlnoci a usedáme do našeho auta. Policajti jedou před námi, abychom se vymotali a dělají nám štít při průjezdu jednak v protisměru jednak na červenou. Necháme se dovézt na hlídané placené parkoviště. Nemáme chuť tuto noc tento experiment ještě jednou opakovat. Tím končí naše sedmidenní návštěva Istanbulu. V pondělí po páte hodině ráno jdu pro auto, přeparkovávávám před hotel, nakládáme a krátce po šesté se vydáváme na další část naší výpravy po Turecku, tentokrát již nezávodní, zaměřenou pouze na přírodu a památky.

Foto David Vít, Pokračování (druhá část) je zde, třetí část zde - ZP.

Více informací získáte od: prozde@seznam.cz (Zdenko Procházka),
včetně informací o zájezdu do Turecka v příštím roce (pravděpodobně letecky se zapůjčením auta v Istanbulu - mám již kontakty).