Druhé pokračování - Antické památky

Čtvrtrk, 9.11. Ubytování je bez snídaně a tak ráno bez jakéhokoliv zdržení vyrážíme na další cestu. Afyon, Dinar, Denizli, Pamukkale. Dojíždíme na horní parkoviště odkud je přístup jednak ke starým památkám z doby antické - Hierapolisu, jednak k travertinovým terasám. Památky necháváme na později. Nyní hledáme možnost se vykoupat v těch bazéncích, tak jak jsme to viděli na různých fotografiích. Je ale po sezóně, voda je vedená kanálky jen na některé části a hlavně se dovídáme, že hlavní část je již pro turistické "vyžití" znepřístupněna. Z cedulí se dovídáme, že pokud chceme po terasách chodit, tak tak musíme učinit "na boso", abychom neničili povrch. Projdeme se po terasách, vlezeme do několika bazénků, sestoupíme rozváděcí stružkou asi do poloviny výšky teras. Další postup pro přílišnou strmost vzdáváme. Vracíme se nahoru a budeme se věnovat antice. Lázně, basilika, Domitianova brána, sloupová cesta a amfiteatr - to jsou naše první antické památky, které nám budou vyplňovat volný čas v následujících dnech. Přes hory (v sedle dosáhneme výšky 1250 m) a přes městečko Tavas jedeme k dalším památkám. Dneska máme na pořadu ještě jedno místo. Afrodisias, jedno z velkých dobře zachovalých antických měst zasvěcených bohyni Afrodité. Sebasteion, divadlo s lázněmi, Odeon, chrám bohyně Afrodity, to jsou postupné zastávky k cíli naší prohlídky, jednomu z největších a nejzachovalejších stadionů dlouhému 262 m a širokému 60 metrů s dráhou 250 x 34 metrů. Odkládáme tašky a baťůžky a jdeme si oběhnout "čestné" kolečko. Při zpáteční cestě ještě navštěvujeme nejznámější památku, mohutnou bránu na cestě vedoucí k chrámu - Tetrapylon. Brzo se bude stmívat a tak popojedeme co nejblíže místu naši zítřejší návštěvy - divadlu v Miletu. Přes Aydin jedeme do Söke, kde jsme rozhodnuti najít něco k přespání. Chvíli jedeme do centra, až zde objevujeme jeden hotel. Opět běžná kombinace dvou a třílůžkových pokojů se společnou sprchou a tureckým záchodem. Úroveň (ale i cena) zatím nejnižší. Celkově to působí tak "útulně", že zavrhuji variantu pyžamo a přespím v oddílovém oblečku. Jediné co nelze vytknout je teplo.

Pátek, 10.11. Opět bez snídaně. Brzo zrána dojíždíme do prvního cíle naší dnešní cesty, antického Miletu. Nejedeme sem jen proto, že odtud pocházel Thales, ale hlavně kvůli zdejšímu velmi dobře zachovalému divadlu i s parodami. Po ránu je pokladna ještě zavřená, areál není oplocen a tak máme možnost vše navštívit "gratis". Ve starověku u paty divadla byl námořní přístav, nyní někdejší Latmijský záliv je zanesen řekou Menderes (antický Meandros) a k moři je to aspoň 10 kilometrů. Ještě několik pohledu z vrcholku divadla na celý areál. Část památek za silnicí je ještě zarostlá travou a křovisky. Planinou vytvořenou řekou Menderes dojíždíme až k horskému hřebenu Dilek Dagi. Na jeho úpatí se nachází další antické město, Priene, které údajně slouží jako nejlepší ukázka Hippodamova roštového plánu vystavby, kde se všechny cesty křižují v pravém úhlu. Kolem divadla vystoupáme k úpatí skal, k místu, kde byla svatyně Demetry. Má být odtud pěkný pohled na celý areál a do údolí, kde bylo kdysi moře (i toto město bylo na břehu zátoky Latmos). Do kraje je vidět, ale většina památek se ztrácí mezi vysokými stromy. Sestupujeme k chrámu bohyně Atheny. Kdysi zde stávala i sedmimetrová socha této bohyně z dílny Feidia, jako menší verze sochy, která byla vytvořena pro athénský Parthenon. Pokračujeme do Efesu, největšího a nejzachovalejšího antického města na světě. Zajíždíme na spodní parkoviště. Zde se stáváme "obětí" zdejších prodejců koženého zboží, kteří nás přesvědčí, že musíme navštívit jejich prodejnu ve městě Selčuk (aspoň se podívat, nic nemusíte kupovat). Přicházíme zde nejen o čas, ale i o peníze. Odměnou nám je to, že nás dovezou k horní bráně, takže celou naši prohlídku absolvujeme pouze jednosměrně. Opomíjíme návštěvu jediného sloupu, který zbyl z jednoho ze sedmi divů světa - chrámu bohyně Artemis na okraji města Selčuk. Prohlídku začínáme u Variových lázní, pokračujeme k basilice, Odeonu, Nymphaeu, Poliově kašně, Kuratinskou (též Kurétskou) cestou s Herkulovou bránou kolem Trajánovy studně, lázní Scholastiky, Hadriánova chrámu a bordelu až k Celsově knihovně a Mithridatově bráně. Odtud potom po Mramorové cestě k divadlu. Končíme na spodním parkovišti u našeho auta. Zdejší památky přes pokročilou roční dobu jsou jediné, kde se pohybujeme v zástupech turistů. Jestli v Afrodisiasu, Miletu a Priene jsme byli úplně sami, tak zde si nedovedeme představit, jak to tady vypadá v sezóně. Na další cestě nás čeká průjezd třetím největším městem Turecka, téměř čtyřmilionovým Izmirem. Bohužel dálniční průtah městem ještě není dobudován (i když je v mapě) a tak máme možnost si připomenout naše popojíždění Istanbulem. Konečně se dostáváme na výpadovku a přes Aliagu dojíždíme do naši dnešní konečné, téměř stotisícového města Bergama. Nacházíme penzion Berlin (je uveden v našem průvodci), ale mají plno. Pokračujeme dále a až na hlavní třídě zpět z centra nacházíme další penzion. Moderní dvou a třílůžkové pokoje s vlastní sprchou a záchodem jsou poněkud dražší než poslední dva noclehy, ale pohodlí, čistota, dostatek prostoru a snídaně zahrnutá v ceně jednoznačně rozhodují, že zde strávíme poslední noc v Turecku před naší dlouhou zpáteční cestou. Musíme se přebalit a ponechat si po ruce jen ty nejnutnější věci, abychom již znovu nemuseli lézt do objemných a stále se zvětšujících zavazadel.

Sobota, 11.11.

Po klasické turecké snídani hledáme průjezd městem a cestu na vrchol - Akropoli. Pod vrcholem je silnička přehrazena závorou, která je zamčena. Měla se otevírat v 8:30, ale je stále ještě zavřeno. Po chvíli za námi zastavuje druhé auto (ukazuje se, že to je obsluha pokladny na horním parkovišti). Řidič odchází do jednoho z domků, aby vyzvednul obsluhu závory a nechal ji odemknout. Poté již nic nebrání tomu, abychom vyjeli na vrchol nad městem, kde se nachází Akropole jednoho z nejznámějších antických měst - Pergamonu. Jsou zde dvě věci, které "stojí za to". Trajanův chrám a 50 metrů vysoké divadlo se 78 stupni. Na Diův oltář je nutné se jet podívat do Berlína. Stejně jako na řadu dalších pěkných věcí z předcházejících míst která jsme navštívili (Priene, Miletos).

Pokračujeme přes Edremit, děláme krátkou zastávku pro ty, kteří chtějí říci, že se koupali v Turecku v Egejském moři a u Ayvaciku odbočujeme po úzké, místy velmi strmé a klikatící se silničce téměř pustou krajinou až do městečka Assos nad nímž se tyčí na skalnaté homoli zbytky tohoto antického města. Athénin chrám, zbytky divadla a krásné pohledy na moře a na protilehlý řecký ostrov Lesbos. Ve svahu k moři je ještě divadlo. To byla naše předposlední zastávka.

Vracíme se zpět na hlavní silnici. Pokračovat dále touto silničkou by sice mohlo být pěkné, ale čas na nás již tlačí a cestovní průměr bychom stěží dokázali držet na čtyřiceti. Naší poslední zastávkou je Troja (Truva). Sice tady není téměř nic k vidění, kromě velkého dřevěného koně a trochu vykopaného zdiva z různého období, ale je to pojem a tedy jak parkovné, tak vstupné jsou zařazeny do té nejvyšší cenové kategorie. Končíme.

Dojíždíme do Čanakkale, abychom trajektem překonali stejnojmenný průliv, nám známější pod jménem Dardanely. Již za tmy pokračujeme přes Gelibolu (poslední pohledy na Marmarské moře) a Kešan do Uzunkörpu. Poněvadž máme trochu obavy z fronty na turecko-bulharské hranici (hlavně kamionů), tak zkusíme variantu s vyhnutím se hlavnímu přechodu. Vezmeme to do Bulharska přes Řecko. Podle mapy dojíždíme do městečka Eskiköy. Kousek za městem by měl být hraniční přechod. Silnička se zúžuje, přejíždíme z mapy avizované vodní toky. Dojíždíme k opuštěnému buldozeru a hliněnému valu. Před ním cesta, která již není zdaleka asfaltová, odbočuje vpravo. Po chvíli se opět stáčí v námi očekávaném směru, ale narážíme na výmluvnou ceduli na které je zobrazen voják se zbraní a nápis o nebezpečné zóně. Je nám to jasné. Pravděpodobně od doby zhoršení vztahů mezi Tureckem a Řeckem kvůli Kypru byly všechny hraniční přechody kromě jednoho jediného ve směru na Soluň zrušeny. Ještě jeden obdobný přes Řecko by měl být v blízkosti města Edirne, ale když ani na tento nenacházíme ukazatel, tak se rozhodneme použít pro cestu zpět přechodu, kterým jsme přijeli. Je sobota pozdě večer a s frontou to není tak zlé. Po zaplacení jakési poměrně vysoké daně za pobyt v Turecku, po asi sedmi různých kontrolách a prohlídkách a po povinné desinfekci jsme cca za hodinu v Bulharsku.

Budu si muset zvyknout opět na jiný styl jízdy než byl ten turecký. Že je nutné o tom vážně uvažovat mne důrazně přesvědčují policisté na okruhu kolem Sofie, kde to jednu chvíli vypadá vážně na to, že pojedeme do města k bankomatu vyzvednout peníze, abych mohl zaplatit pokutu. Povídání o tom co znamená turecký způsob dopravy si nechám na konec. V noci projíždíme Bulharsko a část Srbska. V dopoledních hodinách přejíždíme do Maďarska. Celní prohlídku urychluje mé vysvětlení, že jsme sportovci a že děláme "tajfutáš". Odpovědí mi je "dobry sport". Po této příhodě zapomínáme koupit dálniční známku. Čeká nás tedy dlouhý kus po dálnici v obavách, že nepotkáme policii. První pumpa je asi až po padesáti kilometrech. Zde kupujeme známku a nyní již v klidu projíždíme "zbytek" Maďarska. Na Slovensku nám ještě platí měsíční známka a tak pokračujeme až na kraj Brna, kde vysazujeme část naší posádky ze Šumperka. Již za tmy dojíždíme do Prahy. Na Jižním Městě u zaparkovaného auta vysazuji Míru a pokračuji domů. Vynáším všechny své věci a poté odvážím Hanku, Davida a Richarda k výstavišti, kde má David auto. Já jedu už jen odevzdat našeho Transita. Je neděle večer.

Některé "postřehy".

Doprava
Silnice v Turecku jsou v podstatně lepším stavu než bychom předpokládali. Troufl bych si zvolat: Kéž bychom měli takové silnice první třídy jako jsou v Turecku! Většina hlavních tahů je čtyřproudých a velmi rychle se pracuje na dalších. Nemají označení že jde o dálnice nebo o silnice jen pro motorová vozidla. Všechny křižovatky jsou úrovňové. Uprostřed mezi oběma směry bývá buďto hluboký nepřekonatelný příkop či zpevněný pás plný volného štěrku. Vyjimečně trávník. V obou směrech jsou dostatečně široké odstavné pruhy. A teďka několik odlišností. Odstavný pruh využívají jednak pomalu jedoucí nákladní auta, ale také je používán v protisměru místními řidiči aut nebo traktůrků, aby nemuseli jezdit příliš daleko k nějaké úrovňové křižovatce (to je totiž jediné místo, kde mezi oběma směry není hluboký nepřekonatelný příkop). V tom rychlejším pruhu úplně vlevo (aby nepřekáželi) jezdí mopedy a pomalé motocykly. Silnice jsou bohatě vybaveny velkým množstvím cedulí s omezením rychlosti. 30, 50, a 70 km. A tak tady určitě platí, že když je něčeho moc, tak se to nebere vážně. Na třicítce, padesátce i sedmdesátce se jezdí obvykle něco mezi devadesáti a stodeseti. Podle stavu vozidla.
Jízda ve velkých městech je zvláštní kapitolou. Počty jízdních pruhů nejsou dány počtem čar na vozovce, ale počtem vozidel, která se vejdou na vozovku vedle sebe. Pochopitelně, že počet osobních aut je větší než počet náklaďáků, či autobusů. A tak se počty "jízdních pruhů" neustále mění podle zastoupení druhů vozidel. To je jediné co je nutné hlídat, zda náhodou váš jízní pruh nekončí, poněvadž kousek vedle je objemný autobus a je nutné se "dohodnout" s vpravo či vlevo jedoucím autem komu, že z vás ten pruh končí. Tyto situace jsou obzvláště výživné při odbočování a na kruhových objezdech.
Ve všech případech, kdy situace začíná být neřešitelná funguje kouzelná věc - klakson. Je nutné jej používat důrazně. Žádné nesmělé zatroubení, ale pořádně na něj nalehnout. Pomáhá vyřešit situace s nutností otočit se do protisměru a podobně. Na užších silnicích je vhodné jim doplnit snahu o předjetí kamionu. Jestli u nás kamion na silnici druhé či třetí třídy je zárukou, že jej nikdy nepředjedete, tak v Turecku jsou řidiči ohleduplnější. Blinkr po celou dobu předjíždění a zatroubení fungují jako kouzelný proutek. Troubení zde nemá ten hanlivý význam jako u nás (uhni vole). Je upozorněním.
Poslední věc, která mi usnadňovala v Turecku jízdu v noci byly dokonalé bíle čáry značící nejen střed, ale i okraje vozovky. V Čechách jsem si potom připadal jako slepec. Co naopak komplikovalo v noci jízdu byly opět ty dokonalé bílé čáry, které ale zůstaly na vozovce i z dob dřívějších úprav, kdy byla doprava převedena do protisměru a podobně. Ve dne to nevadilo, ale v noci bylo nutné včas odhadnout, že tato bílá čára pokud se ji budu držet mne přivede do pankejtu nebo ještě hůře do protisměru.

Ubytování
Změna počasí (ochlazení a sníh) nás donutili opustit variantu spaní na divoko v přírodě, i když místa by se našla. A tak jsme měli možnost zjistit jak snadno se shání nocleh. Snažili jsme se hledat nižší cenové pásmo a tak ceny toho co jsme použily byly v rozmezí 9-20 YTL (1 YTL byla v tu dobu cca 16 Kč), tedy v rozmezí 145 Kč bez snídaně se společným záchodem a sprchou až po 320 Kč ve velmi hezkém provedení - prostorné, záchod a sprcha jako příslušenství pokoje a se snídaní. Cenu 40 YTL za osobu na noc v hotelu jsme odmítli. V turisticky navštěvovaných oblastech není problém najít ubytování. Zařízení jsou jedno vedle druhého a pravděpodobně s evropským záchodem. V místech mimo tyto oblasti mají menší města obvykle maximálně po dvou hotelích, turecký záchod.

Strava
Večeře v restauraci je o trochu dražší než u nás (ale v Istanbulu je velké množství příjemných restaurací, kde se najíte levněji než v Praze). Hlavní jídlo a saláty jsou cenově přijatelné, polévky dražší a nejdražší položkou je pivo nebo kola. Pokud si dáte jejich tekutý jogurt (Ayran), tak cenově ušetříte a k jídlu se hodí. V turisty hodně navštěvovaných oblastech je zvykem, že dostanete něco "on the house". Většinou to byl čaj nebo specielní čili pasta. Někde opláchnutí rukou před a po jídle "voňavkou" s citrusovou vůní. Rozmezí od 120 do 220 Kč podle šíře vybraného sortimentu.

Vstupné a parkovné
Je nutné počítat s cenou 10YTL (160 kč) u těch významnějších památek, 5 YTL u ostatních. Obvykle každá památka vyžaduje zaplatit parkovné od cca 3 YTL do 6 YTL za náš mikrobus. Osobní auto 2-4 YTL.

Jak příště!!
V tomto období se vyplatí jet vyloženě "na lehko", tedy bez stanu a s minimem jídla. Uvažovat o spaní pouze v hotelích či penzionech a jako stravu si vzít jen něco málo sladkostí použitelných přes den a pití. Spoléhat na to, že na jídlo budeme používat místní zdroje. Pečivo ke snídani ještě teplé lze si vybrat na ulici před obchodem ze zvláštních průhledných boxů. Ve městech i přes den lze zakoupit dobré pečivo plněné masem a zeleninou (něco jako bagety). Za celou dobu jsme neměli nejmenší zažívací potíže (kromě nejmladšího člena naší výpravy). Zda to bylo pravidelným používáním "desinfekce" ve formě džinu či vodky nevím.

Foto David Vít. První část je zde, druhá část zde - Z.P.

Více informací získáte od: prozde@seznam.cz (Zdenko Procházka),
včetně informací o zájezdu do Turecka v příštím roce (pravděpodobně letecky se zapůjčením auta v Istanbulu - mám již kontakty).